Archeologické rozhledy 2006 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LVIII–2006 259Alternativně může tato východní expanze být spojena s technokomplexem badegoulianu, kterýzřejmě přežíval v poměrně severských oblastech střední Evropy během posledního glaciálního maxima(Street – Terberger 1999). Svoboda a Novák (2004) přesvědčivě navrhují jeho vznik v grubgrabienu/sagvarienuRakouska a Slovenska a doporučují pro něj název kašnovien. Badegoulien se vyskytujev jihozápadní Francii kolem 17 500 BP (kde byl původně klasifikován jako magdalénien 0 a 1)a zhruba ve stejné době i na Iberském poloostrově (Djindjian et al. 1999); je možné že kulturní splývánísolutreénu a badegoulienu vyústilo v magdalénien. Gamble et al. (2005, 207) byli překvapenipodobností badegoulienu s aurignacienem starší části mladého paleolitu; možným vysvětlením genetickýcha archeologických dat je původ v aurignacienu střední a východní Evropy kolem 30 000 BP.Je důležité připomenout, že archeologická skupina, jako např. badegoulien, nemusela nutně být nositelkouspecifického genetického ukazatele, nýbrž že obě složky jistým způsobem odrážejí obecnédemografické události.Zpět k článku Kráčmarové et al. – za povšimnutí stojí značná shoda mezi rozšířením archeologickýchkulturních tradic na sklonku mladého paleolitu a rozložením haplotypů R1a a R1b (méněto platí pro rozmístění haplotypu I). Rozmístění četnosti relevantních mutací M173, M17, M170(R1b, R1a, I) a rozložení kultur magdalénienu, epigravettienu a swiderienu během pozdního paleolitu(přibližně 14 000 – 10 000 BP) mapují fig. 2 a 3. M173 (R1b) představuje rozšíření populace vyznačujícíse z hlediska kultury magdalénienskou tradicí a – jak bylo ukázáno výše – pocházející pravděpodobněz refugia v jižní Francii a/nebo na severu Iberského poloostrova, odkud expandovala. Jejíhranice se kryje s poklesem četnosti haplotypu M173 (R1b) na východ od Visly a západních Karpat,které vymezují současnou česko-slovenskou hranici. Horizonty epigravettienu a molodovanu představujíz kulturního hlediska rekolonizaci z oblasti na východ od Karpat, která může, jak bylo pojednánovýše, zasahovat až do Polska. Tyto tradice vedly ke vzniku kultury swiderienu pozdníhomladého paleolitu a časného mezolitu, jejíž kulturní sféra se promítá zřetelně v rozšíření chromozomálníhohaplotypu M17 (R1a).Dalším prvkem této mozaiky je rozšíření M170 (haploskupiny I), které je největší v Itálii, Porýní,alpské a balkánské oblasti (fig. 3). Právě na tomto území se gravettien a jeho pozdně glaciální pokračování,epigravettien, udržují nejdéle. Četnost genetického ukazatele M170 (I) se prudce snižuje dálena jih a jihovýchod Evropy a Egejské oblasti, kde převládají haploskupiny spojované se zavedenímneolitického zemědělství (Gkiasta et al. 2002; King – Underhill 2002).Podle našeho názoru se zde rýsují následky demografického palimpsestu, který označuje prvníkulturní hranici rozšíření neolitického zemědělství do Evropy (Zvelebil 2000; 2004). Zemědělstvíbylo do egejské oblasti a na jih balkánské oblasti přineseno zemědělci, kteří se fyzicky přesunuliz Blízkého východu a Anatolie, využívajíce jak mořskou cestu přes Egejské moře, tak pozemní trasupřes Dardanely, na počátku 7. tisíciletí BC (Perlès 2003). Kulturně je tato první vlna označovánajako tradice „nejstaršího balkánského neolitu“, zatímco geneticky obyvatelstvo s neolitickýmihaplotypovými skupinami převrstvilo dřívější mutované M170, I haploskupiny, což vedlo k ostrégenetické hranici v současných populacích. Kulturní a genetická interakce mezi skupinami Starcevo-Karanovo,Cris-Körös a místními lovci–sběrači jadranského pobřeží, severního Balkánu a jihustřední Evropy vyústily v další generaci neolitických skupin, včetně kultury LnK ca 5600 BC. Z genetickéhohlediska zahrnují muže s haplotypem M170 (I), jinými slovy místní populaci. Nejdříveproběhla konsolidace kultury LnK v jádrové oblasti vzniku (východní Rakousko, jižní Morava, jižníSlovensko a západní Maďarsko, viz např. Gronenborn 2004; Bánffy 2004; Lukes – Zvelebil eds. 2004).Následně došlo k expanzi na území Čech, Německa, Saska a jižního Polska a kulturnímu vymezenírozlohy „nejstaršího“ či „časného“ horizontu LnK. Toto šíření populace přineslo genetické ukazateleM170 (I) do oblastí střední Evropy zasažených rozšířením nejstarší LnK (fig. 3 a 4).Obecné procesy, jež, jak se zdá, vyplývají z archeologických a genetických dat, mohou být vyjádřenytakto:• Refugiální fáze, v níž byly evropské populace omezeny na jihozápadní, střed jižní a jihovýchodníokrajové oblasti Evropy a spojené se skupinami solutréenu a epigravettienu.