Archeologické rozhledy 2006 - Archeologický ústav AV ČR

402Nové publikacepramenů (I.), zhodnocení přírodního prostředí, historickéhoa jazykového kontextu, rozbor písemnýchpramenů (II.–IV.), sídelně-historická analýzatoponym, hydronym a mikrotoponym (V.–VII.),osobních a vlastních jmen (IX.), přehled jazykovéhovývoje (X.), rozbor a kritika výpovědi sídelníchforem a archeologických nálezů (XI.–XII.), nástinsídelního vývoje v raném a vrcholném středověku(XIII.), souhrn výsledků (XIV.). Převážně analytickémapy a plány jsou připojeny v digitální podobě (CD).Autor vychází ze studia úzce vymezené oblastimezi levým břehem Labe, dolní Muldou a Dübenskýmivřesovišti (450 km 2 ), jejímž centrem je městoWittenberg (Sasko-Anhaltsko). Přírodní podmínkydovolují celý region rozčlenit na 2 (popř. 4) zónys odlišnými sídelními předpoklady. Ve 2. pol. 10. stoletípředstavovalo celé toto území východní hranicipřímé ottonské moci a začlenilo se natrvalo do Říše.Kolem poloviny 12. století zde začíná období charakterizovanépřílivem nového obyvatelstva z německýchjazykových oblastí, které asimilovalo původníslovanské (jazykově starosrbské). Intenzivnísídelní pohyb byl veden rody Askánců a Wettinů,kteří zde vytvořili uzavřené mocenské komplexy.Studovaná oblast je specifická absencí středověkýchpísemných zpráv o jednotlivých lokalitách(do roku 1373 je z nich zmíněno jen 23 %) a nedostatkemarcheologických nálezů. Onomastické studiumse naopak může opřít o soubor 148 toponym,o desítky hydronym a také o tisíce pomístních jmen(mikrotoponym) uchovaných v názvech částí plužin,z nichž byl autorem analyzován vzorek (23 plužin).Zatímco počátky osídlení ve sledovaném regionuspolehlivě sledovat nelze (srov. níže), umožňujespecifický charakter onomastických pramenů studovatkontaktní situaci ve 12.–14. stol., předevšímintegraci slovansky mluvícího obyvatelstva, a dálepůvod nově příchozích včetně jejich podílu na sídelnímprocesu (též Zschieschang 2004a).Autor překračuje tradiční onomastické studiekritikou jednotlivých druhů vlastních jmen, předevšímjasným určením skupin lidí, které je vytvářelynebo užívaly (společenské faktory pojmenování).Výpověď toponym, mikrotoponym (též Zschieschang2004b) a hydronym se proto liší. Toponyma neodrážejíjazyk obyvatel konkrétního sídla, ale vypovídajío jazykovém prostředí širšího okolí. Naopak zcelakonkrétní informaci nesou jména v rámci plužiny(mikrotoponyma), neboť sloužila ke komunikacipouze mezi obyvateli daného sídla a ti jediní tatojména vytvářeli. Toponyma umožňují poznat jenpřevládající jazyk v regionu a zpravidla jim unikajíminoritní jazykové skupiny. Výhodou toponym jeale jejich stabilita; mohou sahat hluboko do minulosti,protože plošně mizely jen následkem sídelnídiskontinuity. Mikrotoponyma sice mohou poskytnoutmnohem detailnější údaje o jednotlivé lokalitě,ale rychle se mohla vytrácet či měnit, a to i v rámcijedné generace, protože jako orientační body bylavázána na aktuální geografickou situaci a organizacipolí v rámci plužiny. Na sledovaném území to vysvětlujepřevahu slovanských jmen mezi toponymya naopak jejich vzácnost mezi mikrotoponymy.Mikrotoponyma dále umožňují identifikovatjazykové menšiny, které se v toponymech téměřneprojevily, včetně oblastí jejich původu. V okolíWittenbergu tak lze sledovat nově příchozí z dolníhoPorýní – širšího Nizozemí. Jejich přítomnost seodrazila také v hydronymech, která mají ze všechnázvů předpoklady pro nejvyšší stabilitu. Toto zjištěnívede autora k úvahám o podílu těchto lidí z dolníhoPorýní na konkrétní části sídelního procesu,neboť hydronyma se vážou především na umělé kanályvybudované ve středověku.Onomastické prameny dále nesou ojedinělousociálně-lingvistickou výpověď, která vychází z užíváníodlišných dialektů různými sociálními skupinami(kap. IV.).Pouze pro úplnost je třeba upozornit na tradičněnejslabší místo onomastického přístupu při rekonstrukcisídelního vývoje. Onomastika se potýkás tím, že do procesu pojmenování vstupuje mnohofaktorů, z nichž aspekt časový není možno bezpečněextrahovat. Přednost onomastiky je naopak vestudiu sociálních (popř. etnických) souvislostí tvorbysítě toponym, které pomocí jiných pramenů lzesledovat jen obtížně.Při analýze časového aspektu toponym autornavazuje na koncepci Vladimíra Šmilauera, jak jiv oblasti Germania Slavica příkladově aplikovalilingvisté Ernst Eichler a Hans Walther a která bylaživá zvláště v 60.–70. letech. V jejích základech stojíúvaha o časových vrstvách mezi toponymy, popř.mezi jejich typy vytvořených z větší části klasifikacína základě přípon (kap. V.). Problémem všakje, že není důvod, proč by toponyma měla souvisets počátky osídlení daného místa, popř. jeho okolí.Představa o stejném stáří toponyma a nejstaršícharcheologických nálezů z raného středověku neníreálná, neboť předpokládá blíže nespecifikovatelnousídelní kontinuitu. Proto je značně nespolehlivé jižsamo vyčlenění nejstarších typů toponym, které seu všech onomastiků opírá jen o jejich přibližnoukorelaci s „optimálními“ přírodními podmínkami,popř. s nejstaršími středověkými nálezy. Dosud tedynení znám způsob, jak nejstarší toponyma spolehlivěvyčlenit a datovat. Sídelní vývoj v jeho celistvostia výkyvech může přiblížit jen archeologická evi-