ROSETTA_MAGAZINE_201303

42
každý může dělat, co chce. Třeba se dokonce
sebrat a odjet do Anglie.
Pojeď se mnou do Anglie, lákal ji Dragan.
Ale copak ona mohla? Copak by dostala
devizový příslib, výjezdní doložku, vízum...
Nemělo cenu se o to ani pokoušet, ale
Dragan to nechápal. Proč se mnou nechceš
jet, vyptával se pořád dokola a Monika
mu marně vysvětlovala, že na rozdíl od
Jugoslávie si z Československa nemůže
každý jen tak odjet, kam ho napadne.
Ale brzo na to se všechno změnilo.
Železná opona už Evropu nedělila a ráj
se posunul o kousek dál, z Jugoslávie do
Československa. A pak přestaly Jugoslávie
i Československo existovat. Monika si
už nepamatovala, která z těch zemí se
rozpadla dřív. Měla jiné starosti – a hlavně
radosti. Potkala svého manžela. Tenkrát
to ještě nebyl její manžel, tenkrát to byl
prostě Milan. Jeho slova možná nezněla
tak opojně a mámivě jako ta Draganova, ale
říkal jí je každý den a myslel je vážně. Vzali
se, narodila se dcera, pak syn. A pak začala
Monika psát knížky.
Při zprávách o válce v bývalé Jugoslávii si
na Dragana několikrát vzpomněla. Jestli v
ní taky bojuje. Jestli je oběť, nebo ten druhý.
Velitel, co nařizuje zvěrstva. Tehdy to už byla
jen vzdálená vzpomínka. Měla svůj život.
A pak o mnoho let později, se Monika jednou
octla v tom skutečném Manchesteru. Děti
už byly velké, měla víc času a získala tam
stipendium.
Chtěla napsat o Manchesteru knížku. Měla
se odehrávat na obou stranách železné
opony. Hrdina žil v pravém Manchesteru
a hrdinka v tom nepravém, v Brně. A pak,
když železná opona padla, si to vyměnili –
on odešel do Brna a ona do Manchesteru,
jenom se při cestách po Evropě sem a tam
míjeli. A protože se kniha odehrávala v
Manchesteru, v Anglii, Monika se těšila,
že ji třeba někdo přeloží a vydá anglicky
– v Manchesteru, v Londýně, v New Yorku
nebo někde jinde. A potom v celém světě,
protože anglický překlad, to je pro knihu
výjezdní doložka do světa. Ale možná si
kniha říkala o překlad až moc hlasitě
a vyzývavě, proto ji v Manchesteru ani
nikde jinde do angličtiny nikdo nepřeložil.
Originál se o překlady nezajímá.
A možná z té knihy čišelo, jak si Monika
při jejím psaní v Manchesteru připadala
ztracená a opuštěná. Psaní jí nešlo o nic
líp, než kdyby zůstala doma. Celé dny
s nikým nepromluvila, a vždycky večer
se vypravila a nesměle nakukovala do
exotických restaurací – co kdyby v jedné
z nich objevila Dragana, jak vaří to jídlo s
divným názvem, pleskavicu? Hledala ho
marně, ale proč ho vlastně hledala? Byla
nešťastná? Ne! Byla s Milanem šťastná.
Manželství přece znamená štěstí. Usínat
spolu, probouzet se spolu, každý den se k
sobě vracet... Občas to připomínalo kolotoč,
z něhož se nedá seskočit a utéct někam
jinam, kde to ještě nezná.
Možná ještě někde má Draganovy dopisy.
A adresu. Otevřela dolní šuplík v psacím
stole, a skutečně, vzadu našla svazeček
dopisů, sentimentálně převázaný
růžovou mašlí. A našla adresu: Bulevar
Oslobožděnija 61. Nebylo pravděpodobné,
že se ta ulice jmenuje pořád stejně a že na
ní Dragan pořád bydlí, ale kdoví. Pro jistotu
si adresu zapsala.
Poloprázdný autobus ujížděl po dálnici.
Krajina na obzoru stoupala do kopců,
slunce podzimního odpoledne svítilo na
pole usychající kukuřice, chalupy, krávy a
ovečky. Sofia, Skopje, Thessaloniki, uviděla
nápisy na ukazateli a uvědomila si, jak je
daleko. Daleko od domova a hluboko na
Balkáně.
Plácek před autobusovým nádražím
vypadal prašně a opuštěně. Čínský
obchodní dům, podchod pod kolejemi,
nízké domky v zahradách, posprejované
paneláky... Podle toho, co jí Dragan
kdysi povídal, si Leskovac představovala
jinak. Vždyť to mělo být veletržní město
s honosnými domy, které tu zbyly po
bohatých majitelích textilních továren...
Sympatický grafik Jurica ji ji vyzvedl před
hotelem. Šli pěšky do klubu, kde se měl
celý festival konat – a Monika ho měla
zahájit. Minuli veliký chrám a vedle něj
malý přízemní domek – uvnitř je taky
chrám, ale Turci to nesměli vědět...
Neposlouchala pořádně, co jí Jurica
vypráví. Poslouchala jeho hlas. Jurica
mluvil úplně stejně jako kdysi Dragan.
Kdyby zavřela oči...
„A tady je výstaviště,“ ukázal Jurica na
zchátralý pavilon ve stylu funkcionalismu
šedesátých let. Kdysi musel být krásný.
„Teď všechno zpustlo, ale kdysi tady byly
velké veletrhy,“ dodal Jurica.
„Já vím, slyšela jsem o tom,“ usmála se
melancholicky.
Klub Gruv zářil do tmy jako oáza v poušti.
„Vítej v Leskovaci,“ přivítal ji Saša, který
celý festival založil, vymyslel a letos už
pošesté pořádal. Sašu znala z Česka, ale
všechny ostatní poznávala až tady.
Daniela je Sašova manželka, Aleksandar
syn, Jurica nejlepší přítel. Gorana je
překladatelka její knihy do srbštiny, Nadica
je knihovnice z Leskovace... Snažila se
zapamatovat alespoň vlastní jména, na
příjmení rezignovala. A postupně si k těm
jménům přiřazovala další charakteristiky.
Daniela je profesorka na gymnáziu, vypadá
hodně mladě a mluví dobře německy.
Aleksandrovi je osm a moc hezky se
směje. Ten úsměv má asi po Sašovi.
Srdečný, upřímný a odzbrojující. Úsměv
jako podaná ruka – vítejte v mým světě,
jsem váš přítel. Ten odzbrojující úsměv
zářil i ze stránek Sašovy knihy, kterou
četla česky. Odzbrojoval i nepřátele, když
proti nim Saša před několika lety bojoval?
Nepřátele... Lidi, co bydleli o kus dál, ještě
hloub na Balkáně, a co sem kdysi jezdili
na veletrhy, ještě za Jugoslávie, za Tita. Za
Dragana...
Nadica je moc krásná, exoticky a
orientálně, a přitom Monice něčím
připomíná dceru. Gorana mluví skvěle
česky, je štíhlá a moc hezká, ale v očích má
smutek – nebo neklid, aby v životě stihla
všechno, co chce? Jako kdysi já, pomyslela
si Monika, ale já jsem nikdy nebyla tak
štíhlá...
Life is life, ozvala se odrhovačka, která se
bůhvíproč stala znělkou festivalu, a Think
tank festival Leskovac právě začal.
Jsem velmi šťastná, že jsem mohla přijet
na váš velkolepý festival,“ začala frázemi,
jež znala z jiných festivalů a konferencí.
Jsem přece spisovatelka, mohla bych jim
43