ROSETTA_MAGAZINE_201303

46
jako nečekaný bonus k těm pětadvaceti
korunám nájemného. Tomáše zaujalo, že
dům je pořád stejný jako na fotkách starých
padesát let, a hlavou mu bleskla otázka,
jestli je to dobře, nebo špatně - možná
spíš špatně, možná by místo cesty do Číny
měl začít něco dělat s domkem, ale otázka
hned zase zmizela a místo ní se objevila
odpověď: pustím se do toho - ale až se
vrátím z Číny. Návrat z Číny by mohl být
docela dobrý mezník i v jiných věcech.
Fotek domu bylo jen pár, většina byla
odjinud: děti před stanem, manželská
dvojice před nějakým hradem, takové
rovnou vyhazoval. Na dně krabice ležel
zažloutlý, načtyřikrát složený list papíru.
„Milá Vlasto,“ zahlédl oslovení a začal
zvědavě číst, nijak mu nevadilo, že
adresátka, milá Vlasta, podřimuje v pokoji
nad ním.
V Helsinkách 25. listopadu 1955
Milá Vlasto,
dlouho o Tobě nic nevím, jak se Ti daří a
jak se daří Tvému muži a jestli máš děti.
Já mám syna Rista, v létě mu budou čtyři
roky, narodil se, zrovna když tady byla ta
slavná olympiáda. Nepsala jsem Ti dlouho
proto, že můj manžel Henry byl nemocný.
Dostala jsem se k psaní až teď a musím Ti
oznámit smutnou zprávu, že Henry umřel.
Tys Henryho přece znala, viď, Ty a Tvůj
muž František také. Henry onemocněl
před rokem, zničehonic se na ulici zamotal
a spadl, a pak mu našli nádor v hlavě.
Jeho rodiče už nežijí, zůstala jsem tady na
všechno sama, pořádnou práci neseženu,
protože neumím tak dobře finsky, abych
mohla jít učit. Umývám nádobí ve školní
jídelně, ale jsem ráda, že tu práci mám, po
Henrym mi žádné peníze nezůstaly.
Vlasto, vždycky jsi byla moje nejlepší
přítelkyně, proto se Ti odvažuji psát a
poprosit Tě o radu, a také Tvého muže
Františka. Poraďte mi, mám se vrátit
domů, do Československa? Maminka by
byla moc ráda, nikdy nechtěla, abych se za
Henryho vdala a odešla s ním do světa, ale
já nevím. Mám z toho trochu strach. Někdy
v rádiu slyším, jak se u vás krásně žije, ale
pak zase v novinách píší něco úplně jiného,
pořádně tomu nerozumím a nemám se
koho zeptat. Přitom čím dál víc myslím na
to, že tady možná jenom marním svůj život
a že bych se měla vrátit domů a učit děti,
proto jsme přece studovaly. Prosím, napiš
mi, co si o tom s Tvým mužem Františkem
myslíte. Nezdůrazňuji, že mi máte napsat
pravdu, pravdu jsme si přece říkaly vždycky.
Moc svého muže pozdravuj, a pozdravuj
také Zdenu, ani o ní nic nevím, jestli je už
vdaná, nebo ne, všechno mě zajímá.
Moje adresa je Albertinkatu 25B, Helsinki,
Finland. Tady bydlím, po Henrym mi zůstal
veliký byt blízko středu města. Není sice v
moc dobré čtvrti, ale zato z okna vidím na
moře a na ostrovy. Ale doma by se pro mě
snad také něco našlo.
Zdraví Tě a líbá
Tvoje přítelkyně Andula
P.S. Až budeš psát adresu, nezapomeň, že
se jmenuji Anna Saarinen.
Něco zásadního se našlo, uvědomil si
Tomáš, sotva dopis přečetl, i když zatím se
mu hlavou míhaly jen kousky skládačky. V
roce 1955 už tady nebydlela babička, ale
zlá Zdena. Proč ale hodná Andula píše o
zlé Zdeně, znala ji taky? A když je ten dopis
tady, znamená to, že ho babička nikdy
nedostala a té Andule neodepsala? A nebyla
ta Andula spíš natvrdlá než hodná, když se
v padesátých letech chtěla dobrovolně vrátit
do Československa?
Konečně s ním snad bude babička
spokojená. Nejenom uklidil sklep, ale
ještě v něm našel skutečný poklad, víc
než padesát let starý dopis. Rozběhl se
ke schodům, ale pak se zarazil. Kdyby
si koupil letenku do Číny od té finské
cestovky, letěl by přes Helsinky, na zpáteční
cestě by tam měl celý den čas. Mohl by tu
adresu zkusit najít - natvrdlá Andula píše,
že je to blízko středu města, a když bude
mít štěstí, najde ještě i ji, Annu Saarinen.
To by teprve byl pro babičku dar! Zase
dopis složil. Uloží si ho do peněženky a
vezme s sebou. Nebo ho v pondělí pro
jistotu v práci oxeroxuje.
Babička pořád spala. Tomáš rychle prošel
halou do svého pokoje. Zapnul notebook,
připojil se a objednal si letenku z Vídně do
Pekingu a zpátky z Šanghaje přes Helsinky.
Monika poslouchala, jak Gorana čte její
text. Najednou jí ten příběh, který napsala
před několika lety, připadal vzdálený a
zbytečně komplikovaný, ale podle toho,
jak lidé pozorně poslouchali, to Gorana
musela přeložit dobře, a snad je zaujal
i text. Moničina kniha se odehrávala ve
třech zemích, v Česku, ve Finsku a v
Číně, a ona sama měla ty čínské pasáže
nejraději. Přemýšlela, jestli je Gorana taky
přečte - o asistentce kouzelníka v dalekém
Pekingu, která má strach, aby jí neumřela
maminka a aby ji kouzelník neopustil, a
aby těm strachům unikla, hledá lásku u
venkovského dělníka, s kterým se den
předtím poznala na nádraží... Vždyť to je
skoro o mně, napadlo Moniku najednou, já
se taky bojím, aby mi neumřela maminka.
Ale u venkovského dělníka lásku nehledala.
Hledala očima Dragana – co když třeba
přišel? Doslechl se, že Monika bude
zahajovat festival, a... Příjmení měla jiné
než tehdy, ale křestní jméno stejné, a už
tehdy mu vykládala, že by chtěla psát
knížky. Zadívala se pozorně do publika –
ale tonulo ve tmě a navíc bylo zahalené
kouřem.
Až do Číny čtení nedospělo. Program
skončil a šli na večeři do restaurace
Malý Manchester. Monika byla zvyklá
jíst nejpozději v šest večer, a teď už byla
skoro půlnoc. Přesto se u prostřené
tabule v restauraci, která také pamatovala
lepší časy bohatých továrníků a velkých
veletrhů, s chutí pustila do pleskavice,
placek z mletého masa, zajídala je čerstvě
upečenými bochánky bílého chleba a
zapíjela červeným vínem Vranac.
„Nadice, chtěla jsem se zeptat,“ dodala
si odvahy po dvou sklenkách těžkého
opojného vína a naklonila se ke knihovnici.
Chtěla se zeptat na Dragana, ale pak
odvahu zase ztratila. „Přivezla jsem s
sebou nějaké své knížky v němčině a
ruštině a napadlo mě, že bych je mohla
dát knihovně. Myslíš, že byste o to měli
zájem?“
Druhý den dopoledne měly sraz před
knihovnou. Monika šla pomalu po hlavní
ulici – a najednou zvedla hlavu a přečetla si
její jméno: Bulevar Osloboždenija. To je ta
ulice z Draganovy adresy! Název je pořád
stejný, i když osvoboditelé už možná jiní.
47