ROSETTA_MAGAZINE_201303

48
Pozorovala čísla nad vchody. Tady někde už
ten dům musí být. Tady! Jde brzo, možná
by ještě měla čas podívat se na zvonky. A
třeba zazvonit, i když není pravděpodobné,
že by v pátek před polednem byl někdo
doma.
Před domem stála Nadica a vesele se na ni
usmívala. Tady?
„Pro nás je to velká čest, že nám chceš
dát svoje knížky,“ vedla ji Nadica dovnitř
do knihovny. Představovala jí ředitelku
a kolegyně a ukazovala půjčovnu pro
děti, čítárnu novin, knihovnu zahraniční
literatury a multimediální pracovnu.
Knihovna zahraniční literatury, to bylo ve
skutečnosti jen pár polic, a v multimediální
pracovně také nebylo tolik počítačů, kolik
byla zvyklá vídat v Česku. Lidí ale byly v
knihovně spousty a Nadica zářila. To má
opravdu takovou radost z několika knížek?
pomyslela si Monika s českou skepsí.
„O nás všichni píšou jako o nějaký říši zla,
CNN, BBC, jako by všichni Srbové byli
vrazi, a ty si to nemyslíš. Víš, jak je to pro
nás důležitý?“ podívala se na ni Nadica s
obdivem.
Role představitelky Západu, jejíž hlas je
stejně důležitý jako hlasy CNN a BBC, uvedla
Moniku do rozpaků. Proto jen pohladila
Nadicu po ruce, tak jako hladila dceru, když
se kvůli něčemu trápila.
A pak se odhodlala a řekla Nadice
o Draganovi: kdysi ho milovala, a do
Leskovace přijela mimo jiné také proto, aby
se s ním po letech znovu setkala. Podle
adresy měl bydlet tady, v tomhle domě
„Nepomohla bys mi ho najít? Prostě bych
se jenom ráda dozvěděla, jak žije...“
„Můžu ho zkusit najít,“ řekla Nadica, ale
obdiv v jejích očích trochu pohasl. Takhle
by se na ni asi podívala dcera – babičky by
přece měly milovat jenom vnoučata. „Ale
nebude to jednoduchý. Ve válce hodně lidí
zmizelo. Odešli do ciziny, přestěhovali se,
a taky...“ nedořekla, ale nebylo těžké si to
domyslet.
Druhý den šla celá skupinka spisovatelů
na diskusi o překládání do domu, který
kdysi patřil bohatému továrníkovi. Před
chrámem se chystala svtba, v odpoledním
slunci se leskly zlaté trumpety cikánské
dechovky.
„Zahrajte pro našeho hlavního hosta,“
Saša dal vysokému muzikantovi několik
bankovek a kapela spustila mámivou
balkánskou melodii.
„Jeho máma mi dělala chůvu, znám
ho,“ řekl jí Saša a Leskovac zase změnil
podobu, Monika si připadala trochu jako
na americkém Jihu v dobách Chaloupky
strýčka Toma.
Okouzleně poslouchala hudbu, a i když se
jí z dunění trubky trochu rozbušilo srdce,
pocítila najednou klid a štěstí a uvědomila
si, že na tenhle okamžik hned tak
nezapomene. A že se jí bude po Leskovaci
stýskat. Po slunci a teple, po dlouhých
diskusích o nejlepších světových románech,
po Vranacu a pleskavici v restauraci Malý
Manchester, po slovech, linoucích se k
nebi, po Sašovi a Goraně a Nadice...
A pak dostala honorář a hned ho utratila
– koupila si svetr a sukni a namlouvala si,
že tím pomáhá obnovit textilní průmysl
a někdejší slávu malého Manchesteru,
protože svetr i sukně byly vyrobené v
Leskovaci. Možná jsem měla koupit sukni
dceři, nebo manšestráčky na vnouče,
napadlo ji pak s výčitkou – ale máma a
babička z ní bude až zase doma.
Festival skončil a Monika odjela domů.
V Leskovaci bylo teplo jako v létě, doma v
Česku už podzimní mlhy a ráno mrazíky.
Na konci října nečekaně napadl sníh.
Ten den ráno odvezli dceru do porodnice.
Odpoledne šla Monika jako každý den k
mamince. Tentokrát nespěchala, čekaly
na zprávu z porodnice spolu. A po dlouhé
době si povídaly i o něčem jiném, než jaký
má maminka dneska tlak a co jí má Monika
zítra přinést.
„Mami, pamatuješ se na Dragana?“ zeptala
se dokonce Monika. Čekala, že maminka
jen zavrtí hlavou a nejistě se usměje, aby
se nepoznalo, že vůbec neví, o čem a o kom
je řeč. V poslední době se tak usmívala čím
dál častěji. Nejistě a zmateně.
„Mockrát jsem si na něj vzpomněla,“
překvapila ji maminka, „vždycky když jsem
slyšela o tý válce, a říkala jsem si, jaký bylo
štěstí, že sis ho nevzala.
Ty na něj pořád myslíš?“ podívala se na Moniku
překvapeně a podezíravě a pak se rozesmály,
jako by obě byly o hodně let mladší.
Monika pak začala povídat o Leskovaci, ale
maminka usnula, už se zase propadla do
toho svého nejistého světa.
Telefon z porodnice zazvonil ve chvíli, kdy
se Monika vrátila domů. „Máme holčičku,“
oznámila dcera šťastným a rozjásaným
hlasem, a Monika tu zprávu hned volala
mamince: „Máme holčičku,“ zopakovala,
jako by se to děťátko narodilo jim všem.
V noci roztál sníh – a maminka umřela.
Svět byl najednou úplně jiný. Jeho středem
byla ta krásná malá holčička, vnučka,
všechno se točilo kolem ní. A všichni.
Monika se předháněla s druhou babičkou,
která bude častěji hlídat, a nevadilo jí, že
času na psaní má čím dál míň. Neměla čas
ani na smutek. Věděla, že tohle je štěstí,
skutečné štěstí, ne jenom prchavý okamžik,
kdy se pozlacený kov zaleskne ve slunci.
A pak jí jednou přišel e-mail ze Srbska.
„Vážená paní Moniko, dozvěděl jsem se, že
jste byla v Leskovaci a chtěla jste se setkat
s mým synem Draganem. Bohužel Vám
musím napsat, že můj syn Dragan...“
Zvedla od počítače oči. Nechtěla číst
dál. Chtěla by se dozvědět jenom
dobrou zprávu. Že Dragan má čtyři děti,
prosperující hospodu a žije šťastně v
Manchesteru. Nebo v Leskovaci. Nebo
že nemá rodinu ani restauraci, ale zato
Moniku pořád miluje.
Chtěla se dozvědět cokoliv, jen ne to, co
dopis pravděpodobně obsahoval: že Dragan
už není na světě, protože byla válka a...
Nadechla se a bez velkého přemýšlení
zprávu smazala.
49