John-Green---Papírová-města

„A co o tom víte?“ chtěla vědět Lacey.
„Nic, proboha. Viděl jsem Margo s ním,“ ukázal Gus hlavou na mě, „asi před čtrnácti dny. A pak
jsem slyšel, že utekla. Tak mě napadlo, jestli třeba není tady, a šli jsme se sem podívat.“
„Nikdy jsem nechápal, proč se jí to tady tak líbilo. Za nic to nestojí,“ dodal Tesař. „Na zkoumání
tu toho moc není.“
„A jak to myslíte s tím zkoumáním?“ zeptala se Lacey Guse.
„Zkoumáme město. Lezeme do opuštěných budov, zkoumáme je, fotografujeme. Nic nebereme,
nic tam nenecháváme. Jsme jen pozorovatelé.“
„Je to koníček,“ vysvětloval Eso. „Když jsme ještě byli ve škole, Gus občas dovolil Margo jít
s námi.“
„Měla skvělé oko, i když jí bylo řekněme třináct,“ přidal se Gus. „Dokázala vždycky vymyslet
způsob, jak se dostat kamkoliv. Tenkrát jsme to dělali jen tu a tam, ale teď chodíme tak dvakrát
třikrát týdně. Je tady spousta míst. Třeba v Clearwateru je opuštěný blázinec. Je neuvěřitelný. Je
tam vidět i to, kam ty cvoky připoutali a dávali jim elektrošoky. A západně odsud je staré vězení.
Ale ona nebyla žádný nadšenec. Ráda se vloupala dovnitř, ale pak tam prostě chtěla jenom být.“
„No jo, panebože, to byla otrava,“ dodal Eso.
Tesař vysvětloval: „Ona ani, co já vím, nefotila nebo tak. Nebavilo ji to tam prolézat a nacházet
věci. Chtěla jenom vlézt dovnitř a, já nevím, prostě sedět. Pamatujete na ten její černý sešitek?
Prostě si sedla do kouta a něco si psala, jako by byla doma a dělala úkoly nebo co.“
„Vážně,“ potvrdil Gus. „Ona nikdy nepochopila, o co jde především. O to dobrodružství.
Připadala mi vlastně dost v depresi.“
Chtěl jsem, aby mluvili dál, protože jsem usoudil, že všechno, co řeknou, mi pomůže lépe si
představit Margo. Ale Lacey zničehonic vstala a kopla do své židle. „A nikdy vás nenapadlo se jí
zeptat, proč je vlastně dost v depresi? Nebo proč leze na taková nemožná místa? Nikdy vám to
nepřišlo divné?“ Stála teď nad ním a křičela.
Vstal také – byl o dobrých patnáct cenťáků vyšší než ona, a Tesař se pak ušklíbl: „Proboha,
uklidněte někdo tu píču.“
„Cos to řekl?“ zařval Ben, a než jsem si stačil uvědomit, co se děje, Ben se po Tesařovi vrhl, až
Tesař spadl nešikovně ze židle a uhodil se do ramene. Ben si na něj klekl a začal ho mlátit, vztekle,
neobratně ho tloukl do masky a křičel: „ONA NENÍ PÍČA, ALE TY JO!“ Zvedl jsem se a popadl ho
za jednu paži a Radar ve stejné chvíli za druhou. Odtáhli jsme ho, ale ještě pořád křičel: „Já mám
vztek! Mně se líbilo ho mlátit! Já ho chci ještě mlátit!“
„Bene,“ řekl jsem a snažil se, aby to znělo pokud možno klidně, abych mluvil jako moje máma.
„Bene, to je dobrý. On už to pochopil.“
Gus a Eso zvedli Tesaře a Gus prohlásil: „Kristepane, my už jdem, oukej? Je to vaše.“
Eso posbíral foťáky a vypadli zadními dveřmi. Lacey mi začala vysvětlovat, jak Guse zná: „Byl ve
čtvrťáku, když my jsme byli —“ Ale já jsem jen mávl rukou. Stejně to nebylo důležité.
Radar věděl, co je důležité. Okamžitě se vrátil ke kalendáři a zkoumal ho ze vzdálenosti pár
centimetrů. „Myslím, že na té květnové straně nebylo nic napsáno,“ prohlásil. „Ten papír je dost
tenký a žádné otisky nevidím. Ale jistě se to říct nedá.“ Šel hledat další stopy. Lacey s Benem
prolezli Trollí dírou – viděl jsem to podle pohybu jejich baterek, ale já jsem zůstal stát v kanceláři
a představoval jsem si ji, představoval jsem si ji, jak chodí za těmi kluky, o čtyři roky staršími než
ona, do opuštěných budov. To byla Margo, jak jsem ji viděl já. Ale pak uvnitř v těch budovách, to už
nebyla Margo, jakou jsem si vždycky představoval. Všichni zkoumají místnost a fotí a div nelezou
po zdech a Margo sedí na podlaze a něco píše.
Z vedlejší místnosti křikl Ben: „Q! Něco jsme našli!“
Otřel jsem si z obličeje pot oběma rukávy, prolezl jsem Trollí dírou a zamířil ke třem baterkám