John-Green---Papírová-města

do osmi.“
„Tak jo,“ souhlasí. Chvíli je ticho. Silnice se vyprázdnila, jedu už jen já a náklaďáky, a já mám
pocit, že můj mozek zpracovává informace jedenácttisíckrát rychleji než obvykle. Přijde mi, že to,
co dělám, je hrozně snadné, že jet po dálnici je ta nejlehčí a nejpříjemnější věc na světě: stačí jen
držet se mezi čarami a dávat pozor, aby nikdo nebyl moc blízko ke mně a já abych nebyl moc blízko
k nikomu jinému, a jet dál a dál. Možná to ona takhle cítila taky, ale já bych to tak cítit nedokázal,
kdybych byl sám.
Ticho přeruší Radar: „No, jestli nebudeme spát do čtyř…“
Dořeknu to za něj. „Jo, to bychom si asi měli otevřít další Bluefin.“
A tak to uděláme.
Hodina desátá
Je čas na druhou zastávku. Je přesně třináct minut po půlnoci. Moje prsty nejsou prsty, ale
zhmotnělý pohyb. Při řízení šimrám volant.
Když Radar najde na tabletu nejbližší pumpu BP, rozhodneme se vzbudit Lacey a Bena.
Řeknu: „Hej, vy dva, budeme stavět.“ Žádná reakce.
Radar se otočí a položí Lacey ruku na rameno. „Lace, je čas vstávat.“ Nic.
Pustím rádio. Najdu stanici s oldies. Hrají Beatles a písnička se jmenuje „Dobré ráno“. Trochu to
zesílím. Žádná reakce.
Radar ji tedy zesílí ještě trochu. A pak ještě.
Pak přijde refrén a Radar začne zpívat s ním. A pak se přidám i já, a myslím, že moje falešné
ječení je konečně ta poslední kapka.
„VYPNĚTE TO!“ zařve Ben zezadu. Ztlumíme rádio.
„Bene, stavíme. Potřebuješ čurat?“
Chvíli je ticho, pak se v té tmě vzadu začne něco mlít a já přemýšlím, jestli snad má nějakou
fyzickou metodu, jak zjistit plnost svého měchýře. „Ne, myslím, že je to dobrý,“ řekne.
„Fajn, tak tankuješ.“
„Jako jediný kluk, který ještě nečural v autě, jdu na záchod první,“ prohlásí Radar.
„Pšššt,“ mumlá Lacey. –„Buďte všichni zticha.“
„Lacey, musíš vstát a jít čurat,“ prohlásí Radar. „Stavíme.“
„Můžeš koupit jablka,“ lákám ji.
„Jablíčka,“ zažvatlá hlasem malé holčičky. „To Lacey ráda.“
„A potom budeš řídit,“ připomene Radar. „Takže se vážně musíš probrat.“
Sedne si a svým normálním hlasem řekne: „To Lacey tak moc nerada.“
Sjedeme z dálnice a k BP je to přes kilometr, což vypadá celkem nevinně, ale Radar tvrdí, že nás
to nejspíš bude stát čtyři minuty, a ty zácpy v Jižní Karolíně nás už tak zdržely, a hodinu před sebou
máme nějaké opravy na silnici, takže to může být problém. Ale nemám čas lámat si tím hlavu.
Lacey a Ben se už probrali natolik, že jsou nachystaní u posuvných dveří jako předtím, a když
zastavíme u pumpy, všichni vyskočí a já hodím klíčky Benovi a ten je ve vzduchu chytí.
Když Radar a já procházíme rázně kolem bělocha za pultem, Radar se zastaví, když si uvědomí,
jak na něj ten člověk zírá. „Jo,“ prohlásí bez rozpaků. „Vážně mám na sobě tričko s nápisem
HISTORIE, NE NENÁVIST, a pod ním talár,“ řekne. „Mimochodem, prodáváte tady kalhoty?“
Chlápek vypadá naprosto šokovaně. „Tamhle u těch motorových olejů jsou nějaké maskáče.“
„Výborně,“ kývne Radar. Pak se otočí ke mně a řekne: „Buď tak hodný a vezmi mi jedny. A taky
nějaké lepší tričko, jo?“