John-Green---Papírová-města

že by se Chuck budil. Vyhrábla mi do dlaně pořádnou dávku a pak jsme vyrazili každý na jeden
konec domu. Šel jsem nejdřív k hlavním dveřím a namazal jsem otočnou kliku, pak k otevřeným
dveřím ložnice a tam jsem jsem namazal vnitřní kliku a tiše, jen s malým zavrzáním, zavřel dveře.
Nakonec jsem se vrátil do Chuckova pokoje – Margo už tam byla, společně jsme dveře zavřeli
a napatlali kliku vazelínou. Zbytek vazelíny jsme pak domazali na Chuckovo okno v naději, že se
bude hůř vysunovat, až ho na odchodu zavřeme.
Margo se podívala na hodinky a zvedla dva prsty. Čekali jsme. A ty dvě minuty jsme na sebe
prostě jen koukali a já se díval, jak modré má oči. Bylo to hezké – ta tma a to ticho, a přitom jsem
ani nemohl říct něco, čím bych to všechno zkazil, a její oči mi pohled oplácely, jako by na mně bylo
něco, co stojí za vidění.
Pak Margo kývla a já jsem došel k Chuckovi. Obalil jsem si ruku tričkem, jak mi poradila,
naklonil jsem se a tak lehce, jak jsem mohl, jsem mu přitiskl prst na čelo a setřel úplně všechny
chloupky, které bývaly Chuckovým pravým obočím. Stál jsem nad Chuckem s jeho obočím na
tričku, když otevřel oči. Margo mu bleskově hodila na hlavu deku, a když jsem se otočil, byla malá
nindža už z okna venku. Následoval jsem ji, jak nejrychleji jsem dokázal, a Chuck zatím ječel:
„MAMI! TATI! LUPIČI! LUPIČI!“
Chtěl jsem říct: To jediné, co jsme uloupili, je tvoje obočí – ale mlčel jsem, jen jsem vyskočil
oknem ven. Spadl jsem skoro přímo na Margo, která kreslila sprejem M na vinylové obložení
Chuckova domu, a pak jsme oba popadli boty a hnali se k minivanu. Když jsme se ohlédli, v domě se
svítilo, ale nikdo ještě nebyl venku, což svědčilo o genialitě toho jednoduchého nápadu s vazelínou.
Než pan Parson (nebo snad paní Parsonová, to jsem neviděl) roztáhl záclony v obýváku, už jsme
couvali zpátky na Princeton a k dálnici.
„Jo!“ křikl jsem. „Panebože, to bylo skvělý!“
„Viděl jsi to? Jak vypadal bez obočí? Jako kdyby pořád o něčem pochyboval, víš? Jako: ‚Cože?
Že mám jenom jedno obočí? No nekecej.‘ A moc se mi líbí, že si ten pitomec bude muset vybrat:
oholit Leváčka, nebo domalovat Praváčka? Fakt skvělý. A jak volal maminku, ufňukanej posera.“
„Moment, proč ty ho nenávidíš?“
„Neřekla jsem, že ho nenávidím. Řekla jsem, že to je ufňukanej posera.“
„Ale vždycky ses s ním víceméně kamarádila,“ namítl jsem. Nebo jsem aspoň měl dojem, že
s ním kamarádí.
„No jo, já se víceméně kamarádím se spoustou lidí,“ řekla. Naklonila se ke mně a opřela si hlavu
o mé kostnaté rameno. Její vlasy mi padly na krk. „Jsem unavená,“ řekla.
„Kofein,“ poradil jsem jí. Sáhla dozadu a podala nám každému jednu plechovku Mountain Dew.
Vypil jsem ji dvěma dlouhými doušky.
„Tak, a teď jedeme do Mořského světa,“ řekla. „Úkol číslo jedenáct.“
„Cože? Budeme zachraňovat Williho nebo co?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jedeme do Mořského světa, to je všechno. Je to jediný zábavní park, kam
jsem ještě nepronikla.“
„Nemůžeme se vloupat do Mořského světa,“ prohlásil jsem a zajel na prázdné parkoviště
u obchodu s nábytkem.
„Jsem trochu v časovém presu,“ řekla a pokusila se auto znova nastartovat.
Odstrčil jsem jí ruku. „Nemůžeme se vloupat do Mořského světa,“ opakoval jsem.
„Ale zas už mluvíš o vloupávání.“ Margo se odmlčela a otevřela další Mountain Dew. Od
plechovky se do její tváře odrazilo světlo a já jsem ji na vteřinu uviděl usmívat se tomu, co se
chystá říct. „Nikam se nebudeme vloupávat. Nejdeme do Mořského světa nic krást… Prostě jen
navštívíme Mořský svět uprostřed noci a zadarmo.“