John-Green---Papírová-města

Odložil jsem knihu, lehl jsem si na bok a díval se z okna, které mezi námi vždycky bylo: nestačí
jen ji vidět nebo slyšet. Abych našel Margo Rothovou Spiegelmanovou, musím se stát Margo
Rothovou Spiegelmanovou.
Udělal jsem mnoho věcí, které by byla mohla udělat ona: Dal jsem dohromady
nepravděpodobnou plesovou dvojici. Utišil jsem vyjící smečku kastovní války. Začal jsem se cítit
dobře ve strašidelném domě plném krys, kam ona chodila přemýšlet. Viděl jsem. Naslouchal jsem.
Ale ještě jsem se nestal raněným.
Druhý den jsem jakžtakž zvládl zkoušky z fyziky a státní správy a pak jsem zůstal vzhůru do dvou
do rána, abych dopsal závěrečnou práci o Bílé velrybě. Došel jsem k názoru, že Achab byl hrdina.
Neměl jsem pro to rozhodnutí žádný konkrétní důvod – zvlášť vzhledem k tomu, že jsem tu knihu
nečetl , ale rozhodl jsem se tak a podle toho jsem se zařídil.
Zkrácený zkouškový týden znamenal, že středa pro nás byla poslední den školy. A celý den bylo
těžké chodit a nemyslet na to „naposled“. Naposled stojím v kruhu před zkušebnou orchestru ve
stínu dubu, který chránil celé generace potrhlých muzikantů. Naposledy jím v jídelně pizzu
s Benem. Naposled sedím v téhle škole a rukou, do které mě chytá křeč, škrábu esej do modrého
sešitu. Naposledy se podívám na hodiny. Naposled vidím Chucka Parsona obcházet po chodbách
a poťouchle se šklebit. Panebože, já už propadám nostalgii i kvůli Chucku Parsonovi. Ve mně se
děje něco nezdravého.
Margo na tom musela být podobně. Všechno si naplánovala, takže určitě věděla, že odchází, a ani
ona nemohla být proti tomuhle pocitu úplně imunní. Zažila tady pěkné dny. A poslední den se ty
špatné chvíle hrozně těžko vybavují, protože tak či tak, vybudovala si tady vlastní život, stejně jako
já. Město je z papíru, ale vzpomínky ne. Všechny ty věci, které jsem tu zažil, láska a lítost a soucit
a násilí a zlost, teď ve mně vyplouvaly na povrch. Ty nabílené stěny z tvárnic. Mé bílé zdi. Její bílé
zdi. Tak dlouho jsme byli jejich zajatci, uvízli jsme v jejich břiše jako Jonáš.
Celý den jsem myslel na to, že možná právě kvůli tomuhle pocitu všechno naplánovala tak složitě
a přesně; i když člověk chce odejít, je to hrozně těžké. Chce to přípravu, a možná, když seděla
v tom nákupním centru a psala si plány, byl to pro ni intelektuální i emocionální trénink – její
způsob, jak v představách vstoupit do svého osudu.
Ben a Radar měli oba prodlouženou zkoušku, aby si byli jistí, že Elgarův slavnostní pochod
zvládnou při závěrečném ceremoniálu bez chyby. Lacey mi nabídla svezení, ale já jsem se rozhodl,
že si vyklidím skříňku, protože jsem se sem už nechtěl vracet a znovu cítit, jako bych se topil v té
zvrácené nostalgii.
Moje skříňka byla doslova smetiště – napůl popelnice, napůl skladiště knih. Když Lacey otevřela
její skříňku, našla tam pečlivě poskládané učebnice, jako by Margo měla v úmyslu přijít další den
do školy. Přitáhl jsem ke skříňkám koš a otevřel tu svou. Začal jsem tím, že jsem strhl obrázek
sebe, Bena a Radara, jak šaškujeme. Strčil jsem ho do batohu a pak jsem se pustil do toho
nechutného úkolu roztřídit smetí nashromážděné za celý rok – žvýkačky zabalené do útržků ze
sešitů, vypsané propisky, mastné ubrousky – a všechno jsem to vyhazoval do koše. Celou dobu jsem
si myslel: Tohle už nikdy dělat nebudu, už sem nikdy nepřijdu, tohle už nikdy nebude moje skříňka,
už si s Radarem nebudeme při matice posílat psaníčka, už nikdy neuvidím Margo na druhém konci
chodby. Bylo to poprvé v mém životě, co se tolik věcí najednou už nikdy nestane.
A nakonec toho na mě bylo příliš. Nedokázal jsem si ten pocit rozmluvit, a tak začal být
nesnesitelný. Shrábl jsem všechno – fotky a poznámky a knihy – do koše. Skříňku jsem nechal
otevřenou a šel jsem pryč. Když jsem procházel kolem zkušebny, slyšel jsem za zdí tlumeně hrát
slavnostní pochod. Šel jsem dál. Venku bylo horko, ale ne tak horko jako obvykle. Bylo to
snesitelné. Většinu cesty domů jsou chodníky, pomyslel jsem si a šel jsem dál.