John-Green---Papírová-města

časomíru na počítači. Měl jsem na to něco málo pod dvacet hodin.
Poprvé za celé týdny mi připadala úplně a nepopíratelně živá. Přinejmenším ještě den byla živá.
Tak dlouho jsem posedle uvažoval o tom, kde asi je, abych nemusel myslet na to, jestli je vůbec
živá, že jsem si vůbec neuvědomoval, jak příšerný strach jsem měl, až teď, ale panebože, je živá je
živá je živá.
Vyskočil jsem, pustil ručník na podlahu a zavolal Radarovi. Přidržel jsem si telefon ramenem,
natáhl si boxerky, pak šortky. „Už vím, co znamenají papírová města! Máš u sebe pédéáčko?“
„Jo. Hele, už bys tu měl být, člověče. Už nás budou řadit.“
Slyšel jsem, jak Ben do telefonu křičí: „Řekni mu, ať kouká být nahý!“
„Radare,“ řekl jsem a snažil se, aby pochopil, jak je to důležité. „Najdi si stránku o Agloe, New
York. Máš to?“
„Jo. Čtu to. Moment. Moment. Týjo. To by mohlo být to místo na mapě, co, to v Catskills?“
„Jo, myslím. Je to dost blízko. Podívej se do diskuse.“
„…“
„Radare?“
„Kristepane.“
„Já vím, já vím,“ hulákal jsem. Jeho odpověď jsem neslyšel, protože jsem si navlékal tričko, ale
když jsem zase přiložil telefon k uchu, slyšel jsem, jak mluví s Benem. Zavěsil jsem.
Na počítači jsem zkusil najít trasu z Orlanda do Agloe, ale mapový systém o žádném Agloe nikdy
neslyšel, a tak jsem si místo něj vyhledal Roscoe. Když budu počítat s průměrnou rychlostí sto
kilometrů, bude to podle počítače trvat devatenáct hodin a čtyři minuty. Bylo čtvrt na tři. Měl jsem
dvacet jedna hodin a čtyřicet pět minut na to, abych tam dojel. Vytiskl jsem si trasu, popadl klíče od
minivanu a zamkl za sebou.
„Je to devatenáct hodin a čtyři minuty odsud,“ řekl jsem do telefonu. Byl to Radarův telefon, ale
vzal ho Ben.
„Tak co budeš dělat?“ zeptal se. „Poletíš tam?“
„Ne, na to nemám dost peněz, a stejně je to nějakých osm hodin od New Yorku. Pojedu autem.“
Najednou si Radar vzal telefon zpátky. „Jak dlouho ta cesta trvá?“
„Devatenáct hodin a čtyři minuty.“
„Podle koho?“
„Google Maps.“
„Blbost,“ prohlásil Radar. „Žádný z těch internetových programů nepočítá s provozem. Zavolám
ti zpátky. A hoď sebou, už nás fakt budou řadit.“
„Já tam nejdu. Nemůžu riskovat to zdržení,“ řekl jsem, ale to už jsem mluvil do prázdna. Radar se
ozval asi za minutu. „Když pojedeš průměrnou rychlostí sto kilometrů za hodinu, nebudeš stavět
a vezmeš v úvahu běžný stupeň dopravy, tak ti to potrvá dvacet tři hodin a dvacet minut. Což
znamená, že tam dorazíš krátce po jedné odpoledne, takže budeš muset trochu nahnat čas, jak to
půjde.“
„Cože? Ale —“
Radar mi skočil do řeči. „Já tě nechci kritizovat, ale možná v téhle konkrétní otázce by si člověk,
který chodí soustavně pozdě, mohl nechat poradit od člověka, který je vždycky přesný. Ale budeš
se tady muset zastavit aspoň na vteřinu, protože jinak se tvoji rodiče vyděsí, když se neobjevíš, až tě
vyvolají, a krom toho, tedy ne že by to bylo tak důležité, jen se o tom zmiňuju – máš u sebe všechno
naše pivo.“
„Snad vidíš, že nemám čas,“ odsekl jsem.
Ben se nahnul k telefonu. „Nechovej se jako idiot. Bude tě to stát jenom pět minut.“