John-Green---Papírová-města

5.
V pondělí ráno se stalo něco neobyčejného. Šel jsem pozdě, což bylo normální; pak mě máma
vyložila u školy, což bylo normální, chvíli jsem stál a kecal venku, což bylo normální, a pak jsme šli
s Benem dovnitř, což bylo normální. Ale jen jsme otevřeli dveře, nabyla Benova tvář výrazu, jaký
člověk mívá, když si ho kouzelník vybere jako dobrovolníka na rozřezávání pilou – směs vzrušení
a paniky. Sledoval jsem očima směr jeho pohledu.
Džínová minisukně. Přiléhavé bílé tričko. Velký výstřih. Výjimečně olivová pleť. Nohy, kvůli
kterým začnou nohy člověka zajímat. Perfektně upravené kudrnaté hnědé vlasy. Placka s nápisem
BUDOUCÍ KRÁLOVNA PLESU. Lacey Pembertonová. Šla k nám. Kolem zkušebny.
„Lacey Pembertonová,“ zašeptal Ben, i když byla asi tři kroky od nás a musela ho jasně slyšet.
Dokonce při zaslechnutí svého jména nasadila falešně stydlivý úsměv.
„Quentine,“ řekla a mně se míň než čemukoli jinému chtělo uvěřit tomu, že zná moje jméno.
Pokývla hlavou a já jsem šel za ní kolem zkušebny ke skříňkám. Ben s námi držel krok.
„Ahoj, Lacey,“ řekl jsem, když jsme se zastavili. Cítil jsem její parfém a vzpomněl jsem si, jak ho
bylo cítit v jejím SUV. Vzpomněl jsem si na křupnutí toho sumce, když jsme s Margo přibouchli
sedadlo.
„Prý jsi byl s Margo.“
Jen jsem na ni koukal.
„Tu noc, s těmi rybami? V mém autě? A v Jasově okně? Co Becca a její skříň?“
Pořád jsem koukal. Nebyl jsem si jistý, co mám říct. Člověk může prožít dlouhý a dobrodružný
život, aniž ho jedinkrát osloví Lacey Pembertonová, a když už se ta vzácná příležitost jednou
naskytne, tak to nechce zkazit. Ben jí tedy odpověděl místo mě: „Jo, to byli spolu.“ Jako bychom
s Margo byli jedna ruka.
„Byla na mě naštvaná?“ zeptala se po chvilce Lacey. Klopila oči; viděl jsem její hnědé oční stíny.
„Cože?“
Promluvila tiše a skoro to vypadalo, jako by se jí svíralo hrdlo, a najednou už Lacey
Pembertonová nebyla Lacey Pembertonová, ale prostě – prostě člověk. „No, jako jestli na mě kvůli
něčemu měla vztek.“
Chvilku jsem přemýšlel, jak jí odpovědět. „No, byla kapku zklamaná, že jsi jí neřekla o Jasovi
a Becce, ale znáš Margo. Ono ji to zas přejde.“
Lacey zamířila pryč. Ben a já jsme ji nechali jít, ale ona zpomalila. Chtěla, abychom šli s ní. Ben
do mě šťouchl a vykročili jsme spolu. „Já jsem to o Jasovi a Becce ani nevěděla. O to jde. Panebože,
doufám, že jí to budu brzo moct vysvětlit. Nějakou dobu jsem měla opravdu strach, že tentokrát
odešla jako fakt napořád, ale pak jsem se jí koukla do skříňky, protože znám kombinaci, a všechny
obrázky tam pořád visí a taky tam má učebnice a tak.“
„To je dobře,“ řekl jsem.
„Jo, jenže už to jsou čtyři dny. To je rekord i na ni. A víš, je to fakt otrava, protože Craig to věděl
a neřekl mi to, a já na něj byla tak naštvaná, že jsem se s ním rozešla, a teď nemám s kým jít na ples,
a moje nejlepší kamarádka odjela kdovíkam, do New Yorku nebo kam, a myslela si, že jsem udělala
něco, co bych NIKDY neudělala.“ Podíval jsem se po Benovi. Ben se podíval po mně.
„Musím letět do třídy,“ řekl jsem. „Ale proč říkáš, že je v New Yorku?“
„No, tak dva dny předtím říkala Jasovi, že New York je jediné místo v celé Americe, kde se dá
aspoň trochu přijatelně žít. Ale možná to říkala jen tak, já nevím.“
„Oukej. Už musím letět,“ řekl jsem.
Věděl jsem, že Ben nikdy nepřesvědčí Lacey, aby s ním šla na ples, ale usoudil jsem, že aspoň