John-Green---Papírová-města

Hodina první
Chvíli trvá, než všichni stačí vysvětlit rodičům, že za 1. nepůjdou na vyřazovací ceremoniál a za 2.
jedeme do New Yorku, za 3. navštívit místo, které technicky vzato neexistuje, a snad i za 4.
zastihneme toho, kdo publikoval na Omnislovníku, což podle důkazů Náhodnými velkými Písmeny
je za 5. Margo Rothová Spiegelmanová.
Radar je poslední, kdo hovor ukončí, a když to konečně udělá, řekne: „Rád bych učinil
prohlášení. Naši zuří, že prošvihnu závěrečný ceremoniál. Taky moje holka má vztek, protože jsme
asi tak za osm hodin měli naplánováno něco hodně výjimečného. Víc to rozvádět nebudu, ale
doufám, že tenhle výlet bude stát za to.“
„Tvoje schopnost nepřijít o panictví je inspirace pro nás pro všechny,“ prohlásí Ben vedle mě.
Podívám se přes zpětné zrcátko na Radara. „HURÁ, JEDEME NAVÝLET!“ zahulákám. Proti své
vůli se usměje. Radost z opouštění.
Tou dobou už jsme na I-4 a provoz je celkem slabý, což hraničí se zázrakem. Jedu v levém
krajním pruhu asi o třináct kilometrů v hodině rychleji, než je povolená devadesátka, protože jsem
jednou slyšel, že když člověk nepřekročí rychlost o víc než patnáct kilometrů v hodině, policie ho
nezastaví.
Velice rychle si rozdáme role.
Lacey sedí vzadu a dělá zásobovače. Nahlas vyjmenováváme všechno, co na svůj výlet
momentálně máme: půlku Snickersky, kterou Ben jedl, když jsem mu volal to o Margo; 212 piv
v kufru; trasu, kterou jsem si vytiskl; a tyto předměty z její kabelky: osm peprmintových žvýkaček,
tužku, papírové kapesníky, tři tampony, jedny tmavé brýle, balzám na rty, klíče k jejímu domu,
členskou legitimaci YWCA, průkazku do knihovny, pár účtenek, třicet pět dolarů a kartu BP.
Pak prohlásí: „To je vzrůšo! Jsme jako osadníci na Divokém západě, ti taky měli málo zásob. Jen
by to chtělo víc peněz.“
„Aspoň že máme tu BP kartu,“ připomenu. „Můžeme si opatřit benzin a jídlo.“
Podívám se přes zrcátko a uvidím Radara v taláru, jak nahlíží Lacey do kabelky. Talár má dost
hluboký výstřih, a tak zahlédnu i pár kudrnatých chlupů na hrudi. „Boxerky tam nemáš?“ zeptá se.
„Fakt, budeme se muset stavit v Gapu,“ přidá se Ben.
Radarova práce je průzkum a výpočty, a taky se do ní za pomoci svého přístroje ihned vrhne.
Sedí v prostřední řadě sedadel sám a vedle sebe má rozložené cestovní pokyny a uživatelský
manuál k autu. Počítá, jak rychle musíme jet, abychom to do zítřejšího poledne stihli, kolikrát
budeme muset zastavit, aby autu nedošel benzin, hledá pumpy BP na naší trase a odhaduje, kolik
času ztratíme, když budeme muset vyjet z dálnice.
„Benzin budeme muset brát čtyřikrát. A ty zastávky budou muset být hodně krátké. Nejvýš šest
minut mimo dálnici. Máme před sebou tři dlouhé úseky, kde se na silnici pracuje, plus zácpy
v Jacksonville, Washingtonu a Filadelfii, i když Washingtonem budeme projíždět kolem třetí ráno,
takže to nebude tak zlé. Podle mých výpočtů by naše průměrná rychlost měla být kolem sto
patnácti. Jak rychle jedeš?“
„Sto, sto pět,“ řeknu. „Rychlostní limit je devadesát.“
„Jeď sto patnáct.“
„Nemůžu, je to nebezpečné a budu platit pokutu.“
„Jeď sto patnáct,“ zopakuje. Dupnu na plyn. Problém je zčásti v tom, že mně se nechce jet sto
patnáct, a zčásti v tom, že minivanu se nechce jet sto patnáct. Začne se třást tak, jako by se měl
rozpadnout. Zůstanu v levém pruhu, i když pořád ještě nejsme nejrychlejší auto na silnici a mám
výčitky svědomí, že mě lidé předjíždějí zprava, ale potřebuju před sebou volnou cestu, protože na