John-Green---Papírová-města

8.
Druhý den ráno přišla ke mně do pokoje máma a řekla: „Včera sis ani nezavřel dveře, ty
ospalče.“ Otevřel jsem oči a řekl jsem: „Asi jsem něco chytil,“ a ukázal jsem ke koši, ve kterém
byly zvratky.
„Quentine! No nazdar. Kdy se to stalo?“
„Kolem šesté,“ odpověděl jsem popravdě.
„Proč jsi nás nevzbudil?“
„Byl jsem moc unavený.“ To byla taky pravda.
„Vzbudil ses a bylo ti špatně?“ chtěla vědět.
„Jo,“ kývl jsem. To ale pravda nebyla. Vzbudil jsem se, protože mi zvonil budík, odplížil jsem se
do kuchyně, snědl jsem cereální tyčinku a vypil trochu pomerančového džusu. Deset minut nato
jsem si strčil dva prsty do krku. Nechtěl jsem to udělat už večer, aby mi to celou noc nesmrdělo
v pokoji. Zvracení bylo odporné, ale netrvalo to dlouho. Máma odnesla koš a já jsem slyšel, jak ho
v kuchyni čistí. Vrátila se s vyčištěným kbelíkem a rty měla ustaraně našpulené. „No, asi bych si
měla vzít na dnešek —“
Nenechal jsem ji domluvit.
„Neboj, tak zlé to není,“ řekl jsem. „Nejspíš jsem něco snědl nebo tak.“
„Určitě?“
„Zavolám ti, kdyby mi bylo hůř,“ slíbil jsem. Dala mi pusu na čelo. Cítil jsem na kůži lepkavou
rtěnku. Ve skutečnosti mi nic nebylo, ale i tak jsem se cítil líp.
„Mám ti zavřít dveře?“ zeptala se s rukou na klice. Dveře sice na pantech držely, ale jen taktak.
„Ne ne ne,“ zarazil jsem ji, možná zbytečně nervózně.
„Dobře,“ řekla. „Cestou do práce zavolám k vám do školy. A ty se ozvi, kdybys něco potřeboval.
Cokoli. Nebo kdybys chtěl, abych přijela domů. Nebo můžeš zavolat tátovi. A odpoledne tě přijedu
zkontrolovat, ano?“
Kývl jsem a pak jsem si zase přitáhl deku k bradě. I když koš byl vyčištěný, cítil jsem i přes
čisticí prostředek pach zvratků, a to mi připomnělo, jak jsem zvracel, a z toho se mi chtělo zvracet
znova, ale pomalu a pravidelně jsem dýchal pusou, dokud jsem neuslyšel, jak chrysler couvá na
ulici. Bylo 7.32. Napadlo mě, že výjimečně přijdu včas. Pravda, ne do školy. Ale i tak.
Osprchoval jsem se, vyčistil jsem si zuby, oblékl jsem si tmavé džíny a černé tričko bez nápisů.
Útržek, který mi Margo napsala, jsem strčil do kapsy. Natloukl jsem čepy zpátky do pantů a sbalil.
Moc jsem nevěděl, co mám do batohu dát, přidal jsem tam ale ten šroubovák, kterým jsem rozebíral
panty, vytištěnou satelitní mapu, popis trasy, láhev vody a pro případ, že tam Margo opravdu bude,
i toho Whitmana. Chtěl jsem se jí na něj zeptat.
Ben a Radar dorazili přesně v osm. Nasedl jsem dozadu. Ti dva hulákali nějakou písničku od
Mountain Goats.
Ben se otočil a napřáhl ke mně pěst. Zlehka jsem do ní klepl svou vlastní, i když tenhle druh
pozdravu nesnáším. „Q!“ vykřikl, aby přeřval hudbu. „Dobrý pocit, ne?“
A já věděl přesně, co tím Ben myslí: myslel tím pocit z toho, že poslouchám Mountain Goats
s kamarády v autě, který jednu květnovou středu ráno míří k Margo a k nějaké margotastické ceně
vypsané za její nalezení. „O dost lepší než matika,“ odpověděl jsem. Muzika hrála tak nahlas, že
mluvit se nedalo. Když jsme opustili Jefferson Park, stáhli jsme to jediné okénko, které fungovalo;
to aby celý svět věděl, jak dobrý hudební vkus máme.
Projeli jsme celý Colonial Drive – kolem kin a knihkupectví, do kterých a kolem kterých jsem
jezdil celý život. Ale tentokrát to bylo jiné a lepší, protože to bylo v době, kdy jsem měl být na