John-Green---Papírová-města

9.
V 7-Eleven na I-Drive jsme koupili papírové utěrky a pokusili jsme se co nejlépe smýt špínu
a sliz z příkopu ze šatů a z kůže. Pak jsem dotankoval, aby bylo v nádrži tolik, jako než jsme začali
objíždět Orlando kolem dokola. Sedadla chrysleru budou trochu zavlhlá, až máma pojede do práce,
ale doufal jsem, že si toho nevšimne, protože ona si vůbec všímá máločeho. Moji rodiče byli obecně
přesvědčení, že jsem ten nejvyrovnanější člověk na téhle planetě a rozhodně ten poslední, koho by
napadlo vloupat se v noci do Mořského světa, protože moje psychická pohoda byla zářným
důkazem jejich profesních kvalit.
Domů jsem nespěchal, vyhýbal jsem se dálnici, spíš jsem jel uličkami. Poslouchali jsme s Margo
rádio a snažili se přijít na to, která stanice mohla hrát „Už dávno nejsem dítě“. Pak Margo rádio
vypnula a prohlásila: „Já bych řekla, že celkem vzato to byl úspěch.“
„Rozhodně,“ souhlasil jsem, i když už teď jsem uvažoval o tom, jaké to asi bude zítra. Zastaví se
za mnou před vyučováním ve zkušebně? Bude se mnou a s Benem obědvat? „Tak jsem si říkal,
jestli bude zítra všechno jiné,“ řekl jsem.
„Jo,“ kývla. „Taky si to říkám.“ Nevysvětlila to blíž a po chvíli dodala: „Hele, když tak mluvíme
o zítřku, jako poděkování za tvou dnešní tvrdou práci a snahu bych ti ráda věnovala malý dárek.“
Chvilku něco lovila kolem nohou a pak vytáhla digitální foťák. „Vezmi si to,“ řekla, „a užívej Moci
malého ptáčka uvážlivě.“
Zasmál jsem se a strčil ho do kapsy. „Až dorazíme domů, stáhnu si ten obrázek a foťák ti vrátím
ve škole?“ navrhl jsem. Chtěl jsem, aby řekla: Ano, ve škole, kde bude všechno jiné, kde budu přede
všemi tvoje kamarádka a taky budu úplně nezadaná, ale ona řekla jen: „No jo, nebo kdy chceš.“
Bylo 5.42, když jsem zahnul do Jefferson Park. Jeli jsme po Jefferson Drive, pak po Jefferson
Court a potom po naší ulici, Jefferson Way. Ještě naposled jsem zhasl reflektory a s vypnutým
motorem zajel našemu domu. Nevěděl jsem, co mám říct, a Margo mlčela. Naplnili jsme tašku 7-
Eleven odpadky a snažili se uvést chrysler do takového stavu, jako by se uplynulých šest hodin
vůbec nic nestalo. V další tašce mi dala zbytek vazelíny, barevný sprej a poslední plnou Mountain
Dew. Mozek mi únavou pracoval přesčas.
S jednou taškou v každé ruce jsem se zastavil u auta a podíval se na ni. „No, to tedy byla noc,“
řekl jsem konečně.
„Pojď sem,“ vyzvala mě a já jsem udělal krok dopředu. Objala mě, ale já jsem jí to kvůli taškám
nemohl dost dobře oplatit, a kdybych je byl pustil, mohl bych někoho vzbudit. Cítil jsem, jak si
stoupla na špičky, a pak mi přímo do ucha velmi zřetelně řekla: „Bylo. Mi. S tebou. Fajn. Bude. Mi.
To. Chybět.“
„Vždyť nemusí,“ namítl jsem a snažil se skrýt své zklamání. „Jestli už nemáš ráda je,“ navrhl
jsem, „tak zůstaň se mnou. Moji kamarádi jsou náhodou celkem prima.“
Její rty byly tak blízko u mě, že jsem cítil, jak se usmála. „To bohužel nepůjde,“ zašeptala. Pak mě
pustila, ale pořád na mě koukala a pomalu couvala. Konečně nadzvedla obočí a znova se usmála, a já
jsem tomu úsměvu věřil. Díval jsem se, jak vylezla na strom a pak se vyhoupla na střechu vedle
okna svého pokoje v prvním patře. Otevřela ho a vlezla dovnitř.
Vešel jsem nezavřenými hlavními dveřmi, po špičkách proběhl kuchyní do svého pokoje, stáhl si
džíny, hodil je do rohu skříně u okna, stáhl do počítače tu Jasovu fotku a vlezl jsem do postele.
Hlava mi doslova bzučela všemi těmi věcmi, které jí řeknu ve škole.