John-Green---Papírová-města

Spiegelmanovi jsou sousedi. Ale až se vrátí do školy, řekni jí, prosím, že tady má dveře otevřené,
a i kdyby u nás bydlet nechtěla, pořád je spousta jiných možností a rádi je s ní probereme.“
V té chvíli vešel Ben. Vlasy měl v takovém stavu, že popíraly základy veškerých znalostí
o působení zemské přitažlivosti na hmotu. „Dobré ráno, Jacobsenovi – je mi potěšením jako
vždycky.“
„Dobré ráno, Bene. Netušila jsem, že tu zůstaneš přes noc.“
„Ani já ne,“ odpověděl. „Co se stalo?“
Vyprávěl jsem Benovi o detektivovi a o Spiegelmanových a o tom, že Margo je technicky vzato
pohřešovaná dospělá. Když jsem skončil, přikývl a řekl: „Tohle bychom asi měli probrat nad
pořádnou porcí Vzkříšení.“ Usmál jsem se a šel jsem za ním do svého pokoje.
Krátce nato přišel Radar, a jen co dorazil, mě z týmu vykopli, protože před námi byla obtížná
mise. Ačkoli jsem byl jediný, kdo Vzkříšení skutečně vlastnil, nebyl jsem v něm moc dobrý.
Sledoval jsem, jak běží vesmírnou stanicí plnou přízraků. Ben varoval: „Skřet, Radare. Skřet.“
„Vidím ho.“
„Jen pojď sem, ty parchante mrňavá,“ vrčel Ben a ovladač mu poskakoval v rukou. „Tatínek tě
posadí do lodičky a pošle přes řeku Styx.“
„Slyšel jsem dobře, že používáš řeckou mytologii jako výhrůžku?“ zeptal jsem se. Radar se
zasmál. Ben začal divoce mačkat tlačítka a volal: „Sežer si to, skřete! Spolkni to, jako Zeus spolkl
Metis!“
„Podle mě bude do pondělka zpátky,“ řekl jsem. „Ani Margo Rothová Spiegelmanová nebude stát
o moc neomluvených hodin. Třeba by mohla do konce školy bydlet tady.“
Radar mi odpověděl oním nesouvislým způsobem hráče Vzkříšení. „Já ani nechápu, proč utekla,
bylo to jenom šotek za tebou; ne, člověče, paprskometem kvůli zrazený lásce? Já jsem si vždycky
myslel, že ona je kde je ta krypta, je to nalevo proti takovým věcem imunní.“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Podle mě to nebylo proto. Nebo aspoň ne jenom proto. Ona vlastně
nenávidí Orlando; říkala o něm, že to je papírové město. Víš, jako že je tady všechno falešné a nic
to nevydrží. Myslím, že si od toho prostě chtěla odpočinout.“
V té chvíli jsem se náhodně podíval z okna a uviděl jsem, že někdo – nejspíš ten detektiv – stáhl
u Margo v pokoji roletu. Já jsem ale neviděl roletu. Viděl jsem černobílý plakát, který k ní byl
zezadu přilepený. Byla to fotka muže, který trochu nahrbeně stojí a kouká před sebe. Z koutku mu
visí cigareta. Přes rameno má zavěšenou kytaru a na ní nápis TENHLE STROJ ZABÍJÍ FAŠISTY.
„Margo má něco v okně.“ Hudba ze hry umlkla a Radar a Ben si klekli vedle mě. „To je
novinka?“ zeptal se Radar.
„Viděl jsem tu roletu milionkrát,“ odpověděl jsem, „ale ten plakát tam nikdy nebyl.
„To je divné,“ podotkl Ben.
„Její rodiče dneska ráno říkali, že Margo někdy za sebou nechává stopy,“ řekl jsem. „Ale nikdy
nic tak konkrétního, aby ji podle toho šlo najít, než se sama vrátí.“
Radar už držel pédéáčko a hledal v Omnislovníku tu větu. „Je to obrázek Woodyho Guthrieho,“
řekl. „To byl folkový zpěvák, 1912 1967. Zpíval o dělnické třídě. ‚Ta zem je má zem.‘ Kapku
komunista. Ehm, inspiroval Boba Dylana.“ Radar přehrál kousek jedné jeho písně – vysoký
skřípavý hlas zpíval něco o odborech.
„Pošlu e-mail tomu chlápkovi, co psal většinu téhle stránky, a zjistím, jestli existuje nějaké
zřejmé spojení mezi Woodym Guthriem a Margo.“
„Neumím si představit, že by se jí ty jeho písničky líbily,“ podotkl jsem.
„No fakt,“ kývl Ben. „Ten chlap zní jako alkoholický žabák Kvak s rakovinou krku.“
Radar otevřel okno a vykoukl ven. „No, zjevně to tu nechala pro tebe, Q. Nebo zná ještě někoho
jiného, kdo by mohl tohle okno vidět?“ Zavrtěl jsem hlavou.