John-Green---Papírová-města

7.
V úterý večer, to už byla pryč šest dní, jsem o tom promluvil s rodiči. Nebylo to žádné velké
rozhodnutí nebo tak něco, prostě jsem to udělal. Seděl jsem v kuchyni, táta krájel zeleninu a máma
opékala na pánvi nějaké hovězí. Táta si ze mě utahoval, kolik času potřebuju na přečtení tak tenké
knížky, a já jsem řekl: „To není do školy; vypadá to, že ji tady Margo možná nechala a chtěla, abych
ji našel.“ Zmlkli a já jsem jim vyložil to o Woodym Guthriem a o Whitmanovi.
„Zřejmě ráda hraje tyhle hry s neúplnými informacemi,“ řekl táta.
„Nevyčítám jí, že stojí o pozornost,“ prohlásila máma, a ke mně pak dodala: „ale to ještě
neznamená, že ty jsi za ni zodpovědný.“
Táta shrábl do pánve mrkev a cibuli. „To je pravda. Ne že bychom já nebo máma mohli určit její
diagnózu bez vyšetření, ale řekl bych, že bude brzo zpátky.“
„Spekulace bychom měli nechat stranou,“ napomenula ho máma tiše, jako bych to mohl neslyšet.
Táta chtěl něco odpovědět, ale skočil jsem mu do řeči.
„Co mám dělat já?“
„Dokončit školu,“ řekla máma. „A věřit Margo, že se o sebe dokáže postarat sama, protože
v tomhle ohledu už v minulosti prokázala značný talent.“
„Souhlas,“ řekl táta. Ale po večeři, když jsem se vrátil do svého pokoje a hrál Vzkříšení bez
zvuku, slyšel jsem, jak spolu tiše mluví. Slova jsem nerozeznal, ale obavy v nich ano.
Večer mi Ben zavolal na mobil.
„Ahoj,“ řekl jsem.
„Čau brácho,“ odpověděl.
„No?“
„Jdu s Lacey kupovat boty.“
„Boty?“
„Jo. Od deseti do půlnoci je na všechno sleva třicet procent. Chce, abych jí pomohl vybrat boty na
ples. Ona tedy jedny má, ale včera jsem byl u ní doma a shodli jsme se, že to nejsou… no, prostě
boty na závěrečný ples by měly být perfektní. Takže ty ona vrátí a dneska půjdeme do Burdines
a budeme spolu vy —“
„Bene,“ skočil jsem mu do řeči.
„No?“
„Koukni, mně jsou Laceyiny boty úplně ukradené. A řeknu ti proč: mám jednu věc, kvůli které
mě plesové boty absolutně nezajímají. Říká se tomu penis.“
„Já jsem hrozně nervózní a pořád musím myslet na to, že se mi fakt líbí, jako nejenom že je to
sexy kočička na ples, ale taky že je fakt docela cool a je mi s ní fajn a tak. A když spolu půjdeme na
ples, tak se třeba, já nevím, třeba se začneme líbat uprostřed parketu a všechno bude, no, prostě
jako, všechno, co si o mně všichni celou dobu mysleli, vyletí komínem —“
„Bene,“ řekl jsem. „přestaň tak blbě kecat a bude to dobrý.“ Ještě chvíli žvanil, ale konečně jsem
se ho zbavil.
Lehl jsem si a tak trochu mě dohnala deprese z toho plesu. Odmítal jsem být smutný z toho, že na
ples nejdu, ale napadlo mě – hloupě, trapně , že kdybych našel Margo a přiměl ji, aby se vrátila se
mnou na ples, třeba v sobotu pozdě v noci, mohli bychom vejít do tanečního sálu v Hiltonu
v džínách a odrbaných tričkách, právě včas na poslední tanec, a tancovali bychom a všichni ostatní
by si na nás ukazovali a šeptali by si, že se Margo vrátila, a pak bychom odtamtud odtancovali a dali