Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
každý tak moc člověk, jak to, že naši přesto nenávidí všechny izraelské a palestinské politiky?<br />
O těch jako o lidech nemluvili.<br />
Táta něco rozkousal a spolkl, pak odložil vidličku a podíval se na mě. „Čím déle tuhle práci<br />
dělám,“ řekl, „tím víc si uvědomuju, že lidem chybí dobrá zrcadla. Pro všechny je strašně těžké<br />
ukázat někomu, jak vypadá, a pro každého je hrozně těžké někomu ukázat, co cítí.“<br />
„To je moc hezké,“ řekla máma. Líbilo se mi, že se mají rádi. „Ale není to taky tak, že na nějaké<br />
fundamentální úrovni je pro nás těžké chápat, že ostatní jsou lidské bytosti právě jako<br />
my? Idealizujeme si je jako bohy nebo je zavrhujeme jako zvířata.“<br />
„To je pravda, vědomí je taky mizerné okno. Myslím, že mě o tom ještě nikdy nenapadlo<br />
přemýšlet takhle.“<br />
Seděl jsem. Poslouchal jsem. A slyšel jsem něco o ní a o oknech a o zrcadlech. Chuck Parson byl<br />
člověk. Jako já. Margo Rothová Spiegelmanová byla taky člověk. A taky jsem o ní takhle ještě<br />
nikdy nepřemýšlel; taky jsem ve všech předchozích představách selhal. Celý ten čas – nejen od té<br />
doby, co odešla, ale deset let předtím – jsem si ji představoval a neposlouchal a nevěděl jsem, že<br />
i ona je stejně špatné okno jako já. Proto jsem si ji neuměl představit jako člověka, který může cítit<br />
strach, který si může připadat izolovaný v plné místnosti, který nemluví o své sbírce desek, protože<br />
to je příliš osobní věc, o kterou se nechce podělit. Jako někoho, kdo čte turistické průvodce, aby<br />
unikl z <strong>města</strong>, do kterého uniká tolik jiných lidí. Někoho, kdo – protože ho nikdo nebere jako<br />
člověka – nemá nikoho, s kým by si doopravdy promluvil.<br />
A zničehonic jsem věděl, jak se cítila Margo Rothová Spiegelmanová, když nedělala Margo<br />
Rothovou Spiegelmanovou: cítila se sama. Cítila, jak ji obklopuje neproniknutelná zeď. Myslel<br />
jsem na ni, jak spí na koberci, jen s tím nepravidelným střípkem nebe nad sebou. Možná se tam<br />
Margo cítila dobře, protože Margo-osoba takhle žila pořád: v opuštěném pokoji se zakrytými okny,<br />
kam jediné světlo proudí dírami ve střeše. Ano. Zásadní chyba, kterou jsem vždycky dělal –<br />
a upřímně řečeno, ke které mě ona sama naváděla , bylo tohle: Neviděl jsem, že Margo není<br />
zázrak. Není dobrodružství. Není křehká a drahocenná věc. Že je to holka.
Change language