John-Green---Papírová-města

si zmrzlinu ve Friendly. Takže přiznávám, stejně jako Ben jsem měl bláznivé sny o plese. Ale aspoň
jsem o nich nemluvil nahlas.
Ben byl občas sebestředný idiot a já jsem si musel připomínat, proč ho i tak mám rád. Když nic
jiného, měl občas překvapivě dobré nápady. Ta věc se dveřmi byl dobrý nápad. Nevyšlo to, ale
nápad to byl dobrý. Ale Margo mi zjevně chtěla naznačit něco jiného.
Mně.
Ta stopa byla moje. Ty dveře byly moje!
Do garáže jsem musel jít přes obývák, kde máma s tátou koukali na televizi. „Chceš se dívat?“
zeptala se máma. „Za chvilku budou mít řešení.“ Byla to taková ta detektivka, kde nechávají diváky
řešit případ s sebou.
„Ne, dík,“ odmítl jsem a prosvištěl jsem kolem nich do kuchyně a do garáže. Našel jsem nejširší
plochý šroubovák, zastrčil jsem si ho za pás khaki šortek a co nejvíc utáhl pásek. V kuchyni jsem si
vzal sušenku, a když jsem procházel zpátky přes obývák, jen trochu jsem kulhal. Zatímco dole se
odhalovala záhada, rozebral jsem tři panty dveří své ložnice. Když jsem uvolnil poslední, dveře se
začaly kácet, tak jsem je jednou rukou honem otočil až ke zdi. Jak jsem jimi pohnul, viděl jsem, že
z horního pantu vypadl na zem malý papírek, velký asi jako nehet na palci. Typická Margo. Proč by
něco schovávala ve svém pokoji, když to může schovat v mém? Přemýšlel jsem, kdy to asi udělala
a jak se dostala dovnitř. Musel jsem se usmát.
Byl to růžek z novin Orlando Sentinel, měl dvě strany rovné a zbytek utržený. Že to bylo
ze Sentinelu, to jsem poznal, protože na jedné té utržené straně zůstal nápis Sentinel 6. května 2. Ten
den, co odešla. Vzkaz byl zjevně od ní. Poznal jsem její písmo:
Bartlesville Avenue 8328
Nemohl jsem nasadit dveře zpátky, aniž bych tloukl do čepů šroubovákem, a toho by si naši určitě
všimli, tak jsem jen opřel panty o sebe a nechal otevřeno dokořán. Čepy jsem strčil do kapsy. Pak
jsem šel k počítači a našel jsem si na mapě Bartlesville Avenue 8328. Nikdy jsem o té ulici neslyšel.
Bylo to 55,7 kilometru daleko, slušný kus za Colonial Drive, skoro u městečka Christmas. Když
jsem se podíval na satelitní snímek té budovy, vypadala jako černý obdélník, který měl zepředu
něco matně stříbrného a vzadu trávník. Nějaký trajler? Všude kolem bylo tolik zeleně, že člověk
ztrácel pojem o velikosti.
Zavolal jsem Benovi a řekl jsem mu to. „Takže jsem měl pravdu!“ zvolal. „Nemůžu se dočkat, až
to řeknu Lacey, ona si taky myslela, že to je dobrý nápad!“
Tu poznámku o Lacey jsem ignoroval. „Myslím, že tam pojedu,“ řekl jsem.
„No jasně že tam musíš jet. Jedu taky. Co v neděli ráno? Sice budu po plese utahaný, ale to je
fuk.“
„Ne, myslel jsem to tak, že pojedu dnes,“ vysvětlil jsem mu.
„Brácho, je tma. Nemůžeš jet do neznámého domu na záhadné adrese potmě. Neviděl jsi nikdy
žádný horor?“
„Mohla by tam být,“ namítl jsem.
„Jo, a taky by tam mohl být démon, co se živí jenom slinivkami mladých kluků,“ odsekl.
„Proboha, aspoň počkej do zítřka, i když po zkoušce jí musím objednat korsáž, to je taková kytka
na šaty, víš, a pak chci být doma, kdyby se Lacey ozvala, my si teď hodně píšeme —“
Nenechal jsem ho domluvit. „Ne, dneska. Chci ji vidět.“ Cítil jsem, jak se kruh uzavírá. Když si
pospíším, můžu ji vidět už za hodinu.
„Hele, brácho, já ti nedovolím jet na nějakou podezřelou adresu uprostřed noci. Prásknu tě do