John-Green---Papírová-města

takže látka našich džínů se dotýká, ale naše kolena ne. Margo řekne: „Já vím, o čem mluví. O tom
hlubším a utajenějším. Je to, jako když má člověk v sobě trhliny. Jako by tam měl nějaké zlomy,
kde věci k sobě tak docela nesedí.“
„To se mi líbí,“ řeknu. „Nebo jako trhliny v trupu lodi.“
„No právě.“
„Nakonec tě to potopí.“
„Přesně.“ Mluvíme teď hrozně rychle.
„Pořád nemůžu uvěřit, že jsi nechtěla, abych tě našel.“
„Promiň. Jestli tě to utěší, udělal jsi na mě dojem. A taky je fajn mít tě tady. Jsi dobrý společník
na cesty.“
„Má to být návrh?“
„Možná.“ Usměje se.
Srdce mi poskakovalo v prsou už tak dlouho, že tohle opojení bylo skoro snesitelné – ale jen
skoro. „Margo, co kdyby ses na léto vrátila domů – moji rodiče říkali, že můžeš bydlet u nás, nebo
si můžeš najít brigádu a podnájem, a pak začne škola, ty odejdeš na kolej a už nikdy nebudeš muset
bydlet s rodiči.“
„Nejde jen o ně. Ono by mě to okamžitě vtáhlo zase zpátky,“ řekne, „a už bych se z toho nikdy
nedostala. Nejen drby a mejdany a všechny tyhle blbosti, ale o celé to lákadlo správně prožitého
života – vysoká a zaměstnání a manžel a děti a všechny tyhle sračky.“
Problém je, že já chci jít na vysokou, mít zaměstnání a jednou možná i děti. Chci mít budoucnost.
Možná je to charakterová vada, ale je vrozená. „Vysoká ti ale dá víc možností,“ namítnu konečně.
„Ne míň.“
Ušklíbne se. „Díky, pane výchovný poradce,“ řekne a změní téma. „Pořád jsem si tě
představovala v Osprey. Jestli si na to zvykneš. Přestaneš se bát krys.“
„Zvykl jsem si,“ odpovím. „Dokonce jsem tam strávil tu noc, co byl ples.“
Usměje se. „Skvěle. Já jsem si myslela, že se ti to bude nakonec líbit. V Osprey jsem se nikdy
nenudila, nejspíš proto, že jsem pak zase vždycky musela domů. Když jsem dojela sem, začala jsem
se nudit. Není tu co dělat; co jsem tady, hrozně moc čtu. Taky jsem tu byla čím dál nervóznější
z toho, že nikoho neznám. A pořád jsem čekala, jestli ta osamělost a nervozita ve mně vzbudí chuť
se vrátit. Ale nevzbudily. To je prostě věc, kterou nemůžu udělat, Q.“
Přikývnu. Tohle docela chápu. Asi je těžké vrátit se, když člověk jednou cítil v dlani kontinenty.
Ale přesto to ještě jednou zkusím. „Ale co až léto skončí? Co vysoká? Co zbytek tvého života?“
Pokrčí rameny. „Co s tím?“
„Nemáš strach z toho, že to, já nevím, že to bude navždycky?“
„Navždycky se skládá z mnoha teď,“ řekne. Na tohle nemám co odpovědět; přebírám si to
v hlavě, když Margo dodá: „Emily Dickinsonová. Říkala jsem ti, že hodně čtu.“
Já si myslím, že budoucnost si zaslouží naši víru. Ale s Emily Dickinsonovou se těžko
polemizuje. Margo se zvedne, přehodí si batoh přes rameno a natáhne ke mně ruku. „Pojď se
projít.“ Když vyjdeme ven, Margo mě požádá o můj telefon. Vyťuká číslo a já vykročím pryč, aby
mohla v klidu mluvit, ale ona mě popadne za předloktí a přidrží mě na místě. Jdu tedy vedle ní do
pole a poslouchám, jak mluví se svými rodiči.
„Ahoj, tady Margo… Jsem v Agloe, stát New York, s Quentinem… Ehm… no, ne, mami. Jen se
snažím přijít na to, jak odpovědět popravdě… Prosím tě, mami… Nevím, mami… Rozhodla jsem se
přestěhovat se na fiktivní místo. To se stalo… No, jo, myslím, že tím směrem stejně nemám
namířeno… Můžu mluvit s Ruthií? … Ahoj, ségra… Náhodou, já tě měla ráda první… Jo, promiň.
Byla to chyba. Myslela jsem – nevím, co jsem si vlastně myslela, Ruthie, ale prostě byla to chyba
a teď už budu telefonovat. Třeba ne mámě, ale tobě jo… Každou středu? … Ve středu nemůžeš.