John-Green---Papírová-města

šedá barva ve zvláštních, krásných obrazcích, každý rozpraskaný mnohoúhelník barvy je jednou
vločkou rozkladu.
Zvláštní ale je, že tu zůstalo i nějaké to zboží: telefon s Mickey Mousem, který si pamatuji
z dávného dětství. Ve vitríně jsou vystavená složená trička s nápisem Slunečné Orlando, prožraná
od molů a zasypaná střepy. Pod vitrínami najde Radar starou bedničku s mapami a turistickými
brožurkami s reklamou na Svět aligátorů a Křišťálové zahrady a na zábavní podniky, které už dávno
neexistují. Ben mě gestem přivolá a mlčky ukáže na kýčovitého zeleného skleněného aligátora,
který leží sám v krabici, skoro zasypaný prachem. Taková je hodnota našich suvenýrů, pomyslím si:
nedají se ani rozdat.
Vrátíme se potom přes tu prázdnou místnost a místnost s policemi a vlezeme do poslední Trollí
díry. Tahle místnost byla asi kancelář, ale bez počítačů, a vypadá to, že ji někdo opustil ve velkém
spěchu, jako by zdejší zaměstnance unesli mimozemšťani. Dvacet stolů je uspořádáno ve čtyřech
řadách. Na některých ještě leží tužky a na všech zůstaly veliké papírové kalendáře. Na každém
z nich je navěky únor 1986. Ben strčí do polstrované židle, ta se roztočí a začne vydávat rytmické
skřípání. Vedle jednoho stolu je navršená nestabilní pyramida poznámkových papírků s reklamou
na Hypoteční společnost Martin-Gale. V krabicích zůstaly stohy papíru do starých jehličkových
tiskáren s údaji o příjmech a výdajích Hypoteční společnosti Martin-Gale. Na jednom stole někdo
vystavěl domeček z karet, vlastně z letáků na novou obytnou výstavbu. Rozložím je v naději, že
obsahují nějakou stopu, ale nic.
Radar se přehrabuje v papírech a zašeptá: „Poslední jsou z roku 1986.“ Začnu prohledávat
zásuvky stolu. Najdu vatové tyčinky a jehlici do kravaty. Pera a tužky balené po dvanácti kusech
v chatrných kartonových krabičkách v retro designu. Ubrousky. Jedny golfové rukavice.
„Vidíte něco, co by naznačovalo, že tu někdo byl řekněme v posledních dvaceti letech?“ zeptám
se.
„Nic než ty Trollí díry,“ odpoví Ben. Je to hrobka, všechno je zaváté prachem.
„Tak proč nás sem poslala?“ zeptá se Radar. Teď už mluvíme nahlas.
„Nevím,“ řeknu. Je celkem zjevné, že Margo tady není.
„Na některých místech je prachu míň,“ ukáže Radar. „Taky v té prázdné místnosti je obdélník bez
prachu, jako by tam někdo něco odstěhoval. Ale nevím.“
„A taky tamhle ten natřený kus,“ řekne Ben a ukáže. Ve světle Radarovy baterky si všimnu, že
jedna zeď téhle kanceláře je přetřená bílou základní barvou, jako by někoho napadlo opravit to tu,
ale po půlhodině toho nechal. Dojdu ke zdi a zblízka je vidět, že pod bílou barvou je nějaké červené
graffiti. Červenou ale vidím jen tu a tam prosvítat, nedá se z toho nic poznat. U zdi stojí otevřená
plechovka té barvy. Kleknu si a šťouchnu do ní. Povrch je tvrdý, ale snadno se prolomí, a když
vytáhnu prst, je celý bílý. Barva mi odkapává z prstu, ale neřeknu nic, protože jsme všichni došli ke
stejnému závěru, že tu přece jen někdo nedávno byl, a pak budova znovu zavrže, Radar upustí
baterku a zakleje.
„To je strašidelný,“ prohlásí.
„Kluci,“ řekne Ben. Baterka leží na zemi a já o krok couvnu a chci ji sebrat, ale pak uvidím, kam
Ben ukazuje. V tomhle nepřímém světle se slova na zdi proderou vrstvou bílé barvy, přízračně šedé
písmo, v kterém okamžitě poznám rukopis Margo.
PŮJDEŠ DO PAPÍROVÝCH MĚST
A NIKDY SE UŽ NEVRÁTÍŠ
Seberu baterku a posvítím si přímo na zeď, a vzkaz zmizí. Když ale posvítím na jinou část zdi,
můžu ho číst znova. „Kruci,“ řekne Radar potichu.