John-Green---Papírová-města

couvali, hodil jsem směrem k němu modré tričko. Myslím, že naštěstí neviděl ani Margo, ani mě,
a to auto poznat nemohl, protože – ne že bych si snad nějak stěžoval – jím nemůžu jezdit do školy.
„Proč jsi to sakra udělal?“ zeptala se Margo, když jsem rozsvítil a už popředu se začal proplétat
labyrintem předměstských uliček zpátky k dálnici.
„Bylo mi ho líto.“
„Líto? A proč? Protože mě šest týdnů podváděl? Protože mě nejspíš nakazil kdovíjakou nemocí?
Protože je to nechutný idiot, co nejspíš bude celý život bohatý a šťastný a tím dokáže, jak je vesmír
absolutně nespravedlivý?“
„Vypadal tak nějak zoufale,“ řekl jsem.
„Prosím tě. No nic, teď jedeme ke Karin. Je to na Pensylvánské, vedle ABC Liquors.“
„Nebuď na mě naštvaná,“ ohradil jsem se. „Zrovna teď na mě jeden chlap mířil brokovnicí jen
proto, že ti pomáhám. Tak na mě nebuď naštvaná.“
„JÁ NA TEBE NEJSEM NAŠTVANÁ!“ rozkřikla se Margo a uhodila do palubní desky.
„No, rozhodně ječíš.“
„Myslela jsem, že třeba – no nic. Myslela jsem, že mě třeba nepodvádí.“
„Aha.“
„Karin mi to ve škole řekla, a spousta lidí to musela už dávno vědět, ale nikdo mi to neprozradil,
až Karin. Myslela jsem, že si možná vymýšlí, že chce rozvířit situaci nebo tak.“
„To je mi líto,“ řekl jsem.
„No jo. No jo. Proč mi na tom vlastně záleží?“
„Hrozně mi buší srdce,“ řekl jsem.
„Tak se pozná, že se bavíš,“ prohlásila Margo.
Ale nevypadalo to na zábavu. Vypadalo to spíš na infarkt. Zajel jsem na parkoviště k 7-Eleven,
položil si prsty na krční žílu a sledoval jsem, jak v hodinách na palubní desce problikává dvojtečka.
Když jsem se zase podíval na Margo, obracela oči v sloup. „Mám nebezpečně rychlý tep,“ vysvětlil
jsem jí.
„Ani si nevzpomínám, kdy jsem se naposled kvůli něčemu takhle rozčílila. Adrenalin v krku,
nadouvající se plíce.“
„Nádech nosem, výdech ústy,“ odsekl jsem jí.
„Ty a ty tvoje malé strachy. Je to všechno tak —“
„Milé?“
„No, jestli to je moderní výraz pro dětinské, tak jo.“ Usmála se.
Přelezla zase dozadu a vrátila se s kabelkou. Co tam sakra všechno nastrkala? pomyslel jsem si.
Otevřela kabelku a vytáhla plnou lahvičku laku na nehty, tak temně červeného, že byl skoro černý.
„Než se uklidníš, nalakuju si nehty,“ řekla a usmála se na mě zpod ofiny. „Dej si klidně načas.“
A tak jsme tam seděli, ona s lakem na nehty postaveným na palubní desce, já s roztřeseným
prstem na krční tepně. Byla to dobrá barva laku a Margo měla hezké prsty, hubenější s kostnatější
než zbytek těla, které bylo spíš samá křivka a měkkost. Měla ten druh prstů, které si člověk chce
proplést se svými. Vzpomněl jsem si na to, jak mi ve Wal-Martu ležely na kyčelní kosti – připadalo
mi, že se to stalo už před několika lety. Bušení srdce se zpomalovalo. A pokoušel jsem se sám sebe
přesvědčovat, že má Margo pravdu. Není čeho se bát, určitě ne v tomhle městečku uprostřed tiché
noci.