John-Green---Papírová-města

zadržoval dech. Je mi mnohem líp, když zase začnu. Nádech nosem, výdech ústy.
„Kdo je zraněný?!“ křikne Lacey. Odpoutala pásy a naklání se dozadu. Když se otočím, uvidím, že
dveře od kufru jsou otevřené, a chvilku se leknu, že to Radara vyhodilo z auta, ale ten se pak posadí,
přejede si obličej rukama a řekne: „Mně nic není. Nic mi není. Je někomu něco?“
Lacey ani neodpoví; skočí dopředu, mezi Bena a mě. Naklání se před kuchyň a podívá se na Bena.
Ptá se: „Miláčku, kde jsi zraněný?“ Oči jí přetékají jako bazén za deštivého dne. A Ben
odpoví: „MněnicnenínicmineníQkrvácí.“
Otočí se ke mně, a neměl bych brečet, ale brečím, ne proto, že to bolí, ale protože mám strach,
a zvedl jsem ruce, a Ben nás zachránil, a teď na mě kouká tahle holka, a kouká na mě trochu, jako to
dělá máma, a nemělo by mě to dojmout, ale dojme. Vím, že to říznutí na tváři není nic hrozného,
a pokouším se to říct, ale pořád brečím. Lacey mi tiskne ránu prsty, štíhlými a měkkými, a křičí na
Bena, ať jí sežene něco, čím by se to dalo zavázat, a pak mi na tvář přitiskne smotaný útržek vlajky
Konfederace, napravo od nosu. Řekne: „Podrž to a pevně přimáčkni; to bude dobrý, bolí tě ještě
něco?“ a já odpovím, že ne. Teprve v tu chvíli si uvědomím, že auto ještě běží a pořád má zařazeno,
že zastavilo jenom proto, že stojím na brzdě. Vyřadím a vypnu motor. Když ztichne, slyším, jak
někde něco kape – co kape, přímo teče!
„Asi bychom z toho měli vylézt,“ řekne Radar. Já si přidržuji na obličeji vlajku Konfederace.
Zvuk vytékající tekutiny pokračuje.
„To je benzin! Vybuchne to!“ vykřikne Ben. Rozrazí dveře a v panice prchá. Přeskočí dřevěný
plůtek a žene se do pole. Vystoupím taky, i když ne stejně rychle. I Radar je venku, a zatímco Ben
prchá, Radar se chechtá. „To je to pivo,“ volá.
„Cože?“
„Všechno pivo se rozbilo,“ vysvětluje a ukáže hlavou na roztříštěný chladicí box a na litry pěnivé
tekutiny, které z něj proudí.
Pokoušíme se volat Bena, ale on nás neslyší, protože pořád ještě křičí: „VYBOUCHNE TO!“
a utíká přes pole. Talár se mu v šedém úsvitu vzdouvá a odhaluje bledý hubený zadek.
Otočím se a podívám se na silnici, protože slyším přijíždět auto. Bílé zvíře a jeho skvrnitá
kamarádka se ale mezitím úspěšně dokolébaly do bezpečí na protější krajnici a tváří se pořád
stejně nezúčastněně. Když se obrátím, uvědomím si, že minivan se opírá o plot.
Obhlížím škody, když se Ben konečně vrátí k autu. Jak jsme se točili, asi jsme škrtli o plot,
protože na posuvných dveřích je hluboká rýha, tak hluboká, že když se člověk podívá pořádně, vidí
trochu až dovnitř. Ale jinak autu zřejmě nic není. Žádné další šrámy. Ani jedno okno není rozbité.
Pnumatiky nejsou proražené. Obejdu auto, abych zavřel kufr a obhlédl těch 210 láhví piva, které
ještě bublají. Lacey mě najde a obejme mě, oba koukáme na potůček zpěněného piva, který stéká
do škarpy pod námi. „Co se stalo?“ zeptá se.
Řeknu jí to: byli jsme mrtví a pak se Benovi povedlo strhnout auto právě tím správným
způsobem, jako nějaká geniální autobalerína.
Ben a Radar se nasoukali pod minivan. Ani jeden z nich neví o autech vůbec nic, ale asi takhle
mají lepší pocit. Ven vykukuje okraj Benova taláru a nahé kotníky.
„Dobrý,“ volá Radar. „Celkem nic mu není.“
„Radare,“ řeknu, „to auto se tak asi osmkrát otočilo. Takže mu sotva ‚nic není‘.“
„No, rozhodně nevypadá, že by mu něco bylo,“ odpoví Radar.
„Hej,“ řeknu a popadnu Bena za tenisky. „Hej, pojď sem.“ Vysouká se ven, já mu podám ruku
a pomůžu mu vstát. Ruce má černé nějakým šmírem z auta. Popadnu ho a obejmu. Kdybych já ten
volant nepustil a on se ho tak obratně nechopil, byl bych určitě mrtvý.
„Díky,“ řeknu a buším ho do zad, nejspíš moc tvrdě. „To bylo fakt to nejlepší řízení z vedlejšího
sedadla, co jsem kdy viděl.“ Umaštěnou rukou mě popleská po nezraněné tváři. „Zachraňoval jsem