John-Green---Papírová-města

ozdíl od všech ostatních na téhle silnici já nemůžu zpomalit.
A to je moje role: řídit a být nervózní. Přijde mi, že tu roli nehraju poprvé. A Ben? Benova role
je, že potřebuje čurat. Nejdřív se zdálo, že jeho hlavní role bude stěžovat si, že tu nemám žádná
cédéčka a všechny rádiové stanice v Orlandu jsou příšerné, až na tu univerzitní, a tu už nenaladíme.
Ale brzo tuhle roli zamění za své pravé poslání: potřebuje čurat.
„Potřebuju čurat,“ řekne v 15.06. Jsme na cestě čtyřicet tři minut. Zbývá nám přibližně den cesty.
„Myslím, že to vydržím,“ konstatuje. V 15.10 oznámí: „Hele, já fakt potřebuju čurat. Vážně.“
Sbor odpoví: „Vydrž to.“ On řekne: „Ale já —“ A sbor zopakuje: „Vydrž to!“ Zatím je to
legrace, že Ben potřebuje čurat a my potřebujeme, aby to vydržel. Směje se a stěžuje si, že jak se
směje, potřebuje čurat ještě víc. Lacey přeleze o řadu blíž, nakloní se nad ním a začne ho lechtat.
Ben se směje a kvičí a já se směju taky a ručička na tachometru ukazuje sto patnáct. Uvažuju o tom,
jestli nám Margo připravila tuhle cestu schválně, nebo náhodou – tak či tak, takhle jsem se naposled
bavil tehdy, když jsem posledně strávil několik hodin za volantem minivanu.
Hodina druhá
Pořád řídím. Zahneme na sever, na I-95, projíždíme Floridou, skoro po pobřeží, ale ne úplně.
Tady jsou všude borovice, příliš tenké na svou výšku, stavěné asi jako já. Hlavně je tu ale silnice, na
které předjíždíme auta, a občas některé předjíždí nás, pořád musím dávat pozor, kdo je přede mnou
a kdo za mnou, kdo se blíží a kdo se vzdaluje.
Lacey a Ben teď sedí spolu uprostřed a Radar sedí vzadu, a hrají „Hádej, co vidím“, ale takovou
pitomou verzi, kdy se můžou použít jenom věci, které ve skutečnosti vidět není.
„Vidím něco tragicky hustýho,“ prohlásí Radar.
„Je to, jak se Ben usmívá většinou jenom pravou stranou pusy?“ zeptá se Lacey.
„Ne,“ odpoví Radar. „A přestaň se nad Benem tak sladce rozplývat. Je to hnus.“
„Je to to, když si pod talár nevezmeš vůbec nic a pak musíš jet do New Yorku a všichni lidi
v ostatních autech kolem si myslí, že jsi oblečený?“
„Ne,“ odpoví Radar. „To je jenom tragický.“
Lacey se usměje. „Ono se ti ještě začne líbit nosit šaty. Začneš si užívat tu vzdušnost.“
„Já už vím!“ přidá se Ben. „Je to čtyřiadvacetihodinová cesta v minivanu. Hustý to je jako každý
výlet, a tragický proto, že spotřebujeme strašnou spoustu benzinu a ničíme planetu.“
Radar zase řekne, že ne, a ostatní hádají dál. Já řídím a jedu sto patnáct a modlím se, abych
nedostal pokutu, a hraju metafyzické hádanky. Ukáže se, že ta tragicky hustá věc je, že nevrátíme
vypůjčené taláry včas. Prosvištím kolem policisty, který parkuje na travnatém dělícím pásu. Zatrne
ve mně a pevně sevřu volant oběma rukama, protože jsem si jistý, že za námi vyrazí a zastaví nás.
Neudělá to. Možná ví, že takhle rychle jedu jen proto, že musím.
Hodina třetí
Ben zase sedí vedle mě. Já ještě řídím. Všichni máme hlad. Lacey každému z nás dá jednu
žvýkačku, ale moc to nepomůže. Píše sáhodlouhý seznam všeho, co koupíme u BP, až budeme
prvně stavět. Doufám, že to bude hodně dobře zásobená pumpa, protože jim to tam vybílíme.
Ben pořád pohupuje koleny nahoru dolů.
„Mohl bys toho nechat?“
„Už tři hodiny potřebuju čurat.“