John-Green---Papírová-města

Hodina patnáctá
Řídký dubový hájek zakrývá obilná pole, která se táhnou až k obzoru. Krajina se mění, ostatní
věci ale ne. Velké dálnice, jako je tahle, zemi sjednocují: McDonald, BP, Wendy’s. Asi by mi právě
tohle mělo na dálnicích vadit a měl bych toužit po starých zlatých časech, kdy se člověk na každém
kroku nořil do místních barev – ale mně je to fuk. Tohle mi vyhovuje. Vyhovuje mi ta neměnnost.
Líbí se mi, že můžu jet patnáct hodin od domova a svět je pořád skoro stejný. Lacey mi zapne oba
pásy na zadním sedadle. „Potřebuješ si odpočinout,“ řekne. „Užil sis až dost.“ Je až neuvěřitelné, že
mi zatím nikdo nevyčetl, že jsem se v bitvě s krávou neprojevil aktivněji.
Když usínám, slyším, jak se navzájem rozesmávají – nevnímám konkrétní slova, ale jejich
kadenci, stoupavé a klesavé vlny vtípků. Líbí se mi jen naslouchat, jen si lebedit v trávě. A dojdu
k názoru, že jestli tam dojedeme včas, ale nenajdeme ji, uděláme přesně tohle; budeme jezdit po
Catskills a najdeme si nějaké místo, kde si můžeme jen tak sednout a být spolu, lebedit si v trávě,
povídat si, vtipkovat. Možná ta jistota, že je živá, tohle všechno znova umožní – i když nikdy
nedostanu přímý důkaz. Umím si skoro představit štěstí bez ní, schopnost nechat ji jít a cítit, že naše
kořeny jsou spojené, i když tohle stéblo trávy už nikdy neuvidím.
Spím.
Hodina šestnáctá
Spím.
Hodina sedmnáctá
Spím.
Hodina osmnáctá
Hodina devatenáctá
Když se vzbudím, Radar a Ben hlasitě diskutují o jméně auta. Ben mu chce říkat Muhammad Ali,
protože stejně jako Muhammad Ali i to auto dostane ránu, ale jede dál. Radar tvrdí, že nejde
pojmenovat auto po historické osobnosti. Myslí si, že auto by se mělo jmenovat Lurlene, protože to
dobře zní.
„Ty ho chceš pojmenovat Lurlene?“ ptá se Ben zděšeně. „Jako by toho to chudák auto už nemělo
za sebou dost!“
Odepnu jeden pás a sednu si. Lacey se ke mně otočí. „Dobrejtro,“ řekne. „Vítej ve skvělém státě
New York.“
„Kolik je?“
„Devět čtyřicet dva.“ Vlasy má sčesané do ohonu, ale kratší pramínky se uvolnily. „Jak je?“ zeptá
se.
„Mám strach,“ přiznám.