John-Green---Papírová-města

„Ta stodola?“
„Jo.“
„Nevím,“ řekne Radar. „Vypadají koloniály jako stodoly?“
Dlouze vydechnu stisknutými rty. „Nevím.“
„Je to – do prdele, to je její auto!“ zaječí Lacey vedle mě. „Jo jo jo jo její auto to je její auto!“
Radar zastaví a já se podívám tam, kam Lacey ukazuje – přes pole, za budovu. Stříbrný záblesk.
Nakloním se tak, že mám obličej až u jejího, a uvidím oblouk střechy auta. Bůh sám ví, jak se tam
dostalo, protože tím směrem nevede žádná cesta.
Radar zaparkuje, já vyskočím a ženu se k autu. Prázdné. Odemčené. Otevřu kufr. I ten je prázdný,
až na otevřené zavazadlo. Rozhlédnu se a zamířím k tomu, co nejspíš jsou pozůstatky Koloniálu
Agloe. Utíkám po posekaném poli, Radar a Ben mě předběhnou. Vlezeme do stodoly ne vraty, ale
jednou z děr, které zejí v místech, na nichž se dřevěná stěna prostě zhroutila.
Ve střeše je několik děr, které propouštějí sluneční světlo na trouchnivějící dřevěnou podlahu.
Všímám si detailů: Promáčená prkna na podlaze. Vůně po mandlích, její vůně. V rohu stará vana na
drápkatých nožkách. Všude je tu tolik děr, že je člověk vlastně zároveň venku i uvnitř.
Cítím, že mě někdo rázně zatahal za tričko. Otočím se a uvidím Bena, jak přejíždí pohledem mezi
mnou a koutem místnosti. V tom směru je sice mohutný bílý proud světla, který sem dopadá ze
stropu, ale i přes něj do kouta vidím. Opírají se tam o sebe dvě špinavé, šedavě zbarvené desky
plexiskla, vysoké přibližně tak metr a půl. Druhý konec je podepřený o dřevěnou stěnu. Je to skoro
jako trojúhelníková kancelářská kóje, jestli něco takového může vůbec existovat.
A zatmavenými okny proniká světlo. A tak uvidím scénu, při které mě píchne u srdce, i když je
šedá. Margo Rothová Spiegelmanová sedí v černém koženém kancelářském křesle u školní lavice
a píše. Vlasy má mnohem kratší – nad obočím má ježatou ofinu a je celá rozcuchaná, jako by chtěla
zdůraznit tu asymetrii , ale je to ona. Je živá. Přestěhovala svou kancelář z opuštěného nákupního
centra na Floridě do opuštěné stodoly v New Yorku, a já jsem ji našel.
Jdeme směrem k ní, všichni čtyři, ale zřejmě nás nevidí. Píše dál. Nakonec někdo – snad Radar –
řekne: „Margo. Margo?“
Postaví se na špičky a opře se rukama o vršek těch improvizovaných stěn. Jestli je překvapená,
že nás vidí, její oči to neprozradí. Je tady – Margo Rothová Spiegelmanová, tři metry ode mě, rty
vyschlé a rozpraskané, nenalíčená, špínu za nehty, oči zamlklé. Ještě nikdy jsem neviděl její oči
takhle mrtvé, ale možná že jsem její oči ještě nikdy doopravdy neviděl. Zírá na mě. Takhle na mě
naposled zíraly mrtvé oči Roberta Joynera tehdy v Jeffersonově parku.
Dlouho tam mlčky stojí a já mám z jejích očí takový strach, že se neodvážím k ní přistoupit.
„Stojíme zde, já a toto mysterium,“ napsal Whitman.
Konečně řekne: „Dejte mi tak pět minut,“ pak si zase sedne a pokračuje v psaní.
Dívám se, jak píše. Je trochu špinavá, ale jinak vypadá stejně jako vždycky. Nevím proč, ale pořád
jsem čekal, že bude vypadat jinak. Starší. Že ji sotva poznám, až ji konečně zase uvidím. Ale teď tu
je a já se na ni dívám přes plexisklo a vypadá jako Margo Rothová Spiegelmanová, holka, kterou
znám od svých dvou let, holka-představa, do které jsem byl zamilovaný. A teprve teď, když zavře
zápisník, zastrčí ho do batohu, vstane a jde k nám, uvědomím si, že ta představa byla nejen
nesprávná, ale nebezpečná. Jak ošemetná věc je věřit, že nějaký člověk je víc než člověk.
„Ahoj,“ řekne Margo s úsměvem. Nejdřív obejme Lacey, stiskne ruku Radarovi a pak Benovi.
Pozvedne obočí a řekne: „Ahoj, Q,“ a pak mě obejme, krátce a zlehka. Chci ji přidržet. Chci velké
shledání. Chci cítit, jak mi křečovitě vzlyká na prsou, jak jí slzy stékají po zaprášených tvářích na
mou košili. Ale ona mě jenom krátce obejme a usedne na podlahu. Sednu si proti ní a Ben, Radar
a Lacey si sednou vedle mě, takže jsme všichni čelem k Margo.
„Rádi tě vidíme,“ řeknu po chvíli a mám pocit, jako bych rušil tichou modlitbu.