John-Green---Papírová-města

Velké překvapení mě čekalo na stěně vedle stolu s počítačem: knihovna, vysoká jako já a dvakrát
tak dlouhá, a v ní vinyly. Stovky vinylů. „Na gramofonu je A Love Supreme od Johna Coltrana,“ hlásil
Ben.
„To je geniální album,“ řekl Radar, aniž spustil oči z počítače. „Ta holka má vkus.“ Nechápavě
jsem se po nich podíval a Ben vysvětlil: „Hrál na saxík.“ Přikývl jsem.
Radar nepřestal ťukat do klávesnice, ale podotkl: „To mi nepovídej, Q, že jsi o Coltranovi nikdy
neslyšel. To jeho hraní je ten nejhmatatelnější důkaz Boží existence, na jaký jsem kdy narazil.“
Začal jsem prohlížet desky. Měla je srovnané abecedně podle hudebníků, a tak jsem začal hledat
G. Dizzy Gillespie, Jimmie Dale Gilmore, Green Day, Guided by Voices. George Harrison. „Ona tu
má nejspíš úplně všechny muzikanty na světě až na Woodyho Guthrieho,“ řekl jsem. Pak jsem se
vrátil a začal od A.
„Všechny učebnice tu zůstaly,“ slyšel jsem Bena. „A na nočním stolku má pár dalších knížek.
Deník žádný.“
Ale já jsem byl úplně zaujatý tou hudební sbírkou. Líbilo se jí všechno. Nenapadlo by mě, že
poslouchá tyhle staré nahrávky. Vídal jsem ji poslouchat muziku při běhání, nikdy bych ale nečekal
takovouhle posedlost. O většině těch kapel jsem nikdy neslyšel a překvapilo mě, že dokonce i těm
novějším se vydávají vinyly.
Prohledal jsem A a potom B –Beatles and Blind Boys of Alabama a Blondie – a pak jsem je začal
procházet rychleji, tak rychle, že jsem si ani nevšiml zadní strany obalu desky Billyho
Bragga Mermaid Avenue, dokud jsem nebyl u Buzzcocks. Zastavil jsem se, vrátil a vytáhl nahrávku
Billyho Bragga. Na přední straně byla fotografie nějakých městských řadových domků, ale ze zadní
strany na mě koukal Woody Guthrie, ze rtů mu visela cigareta a na krku měl kytaru s nápisem
TENHLE STROJ ZABÍJÍ FAŠISTY.
„Hele,“ řekl jsem. Ben se podíval.
„No do prdele,“ řekl. „To se ti povedlo.“ Radar se otočil i se židlí a podotkl: „Dobrá práce. To by
mě zajímalo, co je vevnitř.“
Bohužel, vevnitř byla jen deska. A vypadala přesně jako deska. Položil jsem ji na gramofon
a nakonec jsem přišel i na to, jak ho pustit a sklopit jehlu. Nějaký chlápek tam zpíval písničky
Woodyho Guthrieho. Zpíval je líp než Woody Guthrie.
„Co je to, nějaká bláznivá náhoda?“
Ben držel v ruce obal. „Hele,“ řekl. Ukazoval na seznam písniček. Tenkým černým perem tam
bylo zakroužkováno „Neteř Walta Whitmana“.
„Zajímavé,“ řekl jsem. Paní Spiegelmanová říkala, že ty stopy, co za sebou Margo nechává, nikdy
nikam nevedou. Já jsem teď ale věděl, že Margo vytvořila celý řetěz stop – a že je zřejmě
připravila pro mě. Okamžitě jsem si vzpomněl, jak mi v budově SunTrust říkala, že je lepší, když
jsem sebejistý. Otočil jsem desku a pustil ji. „Neteř Walta Whitmana“ byla první písnička na druhé
straně. A celkem nebyla špatná.
V té chvíli jsem uviděl ve dveřích Ruthii. Podívala se na mě. „Máš pro nás nějakou stopu,
Ruthie?“ Zavrtěla hlavou. „Už jsem se koukala,“ podotkla zachmuřeně. Radar se na mě podíval
a ukázal na holčičku hlavou.
„Mohla bys, prosím tě, dávat pozor, jestli nejde tvoje maminka?“ požádal jsem ji. Přikývla
a odešla. Zavřel jsem dveře.
„Co je?“ zeptal jsem se Radara. Gestem nás přivolal k počítači. „V tom týdnu, než zmizela, trávila
spoustu času na Omnislovníku. Poznám to podle toho, kolik minut byla přihlášená. Ale smazala
historii hledání, takže nevím, na co tam koukala.“
„Radare, najdi, kdo byl Walt Whitman,“ požádal ho Ben.
„To byl básník,“ odpověděl jsem. „Devatenácté století.“