John-Green---Papírová-města

„Lidský jazyk je jako wasabi,“ zopakovala Lacey hlubokým komickým hlasem, který se, jak
jsem doufal, tomu mému moc nepodobal. Zprudka jsem se otočil. „Já si náhodou myslím, že Benův
jazyk je jako opalovací krém. Je dobrý pro zdraví a má se používat ve štědrých dávkách.“
„Tak teď jsem se málem pozvracel,“ prohlásil Radar.
„Lacey, ty jsi mi nějak sebrala vůli k životu,“ dodal jsem.
„Kdybych si to tak aspoň uměl přestat představovat,“ pokračoval Radar.
„Samotná ta myšlenka je tak urážlivá, že říct v televizi slova ‚jazyk Bena Starlinga‘ je ilegální.“
„A trest za porušení tohohle zákona je buď deset let ve vězení, nebo olízání od Bena Starlinga,“
pokračoval Radar.
„Všichni,“ řekl jsem jí.
„Si vyberou,“ řekl Radar.
„Vězení,“ dokončili jsme to oba dva.
A pak Lacey políbila Bena před námi. „Panebože,“ zamával Radar rukama před obličejem.
„Panebože. Jsem slepý. Jsem slepý.“
„Prosím tě, nech toho,“ dodal jsem já. „Černí santové z toho budou mít šok.“
Mejdan se nakonec odehrával v obýváku v prvním patře Radarova domu – nacpalo se nás tam
všech dvacet. Opíral jsem se o zeď, hlavu jen pár centimetrů od portrétu černého santy na sametu.
Radar měl takovou tu rohovou velkou pohovku a všichni se na ni namačkali. V chladicím boxu
u televize bylo pivo, nikdo ale nepil. Místo toho se vyprávěly historky. Většinu z nich jsem znal –
o soustředěních orchestru a o Benu Starlingovi a o prvních polibcích – ale Lace neznala nic z toho,
a krom toho byly zábavné i tak. Já jsem většinou mlčel, dokud Ben neřekl: „Q, jak půjdeme na
závěrečný ceremoniál?“
Usmál jsem se. „Nazí, jen v taláru.“
„Jo,“ kývl Radar a upil Dr. Peppera.
„Já si s sebou oblečení ani neberu, tak ne abyste se na poslední chvíli podělali.“
„Já taky ne! Q, přísahej, že si šaty nevezmeš ani s sebou.“
Usmál jsem se. „Přísahám.“
„Já do toho jdu taky,“ prohlásil náš kamarád Frank. A pak se přidávalo víc a víc kluků. Holkám se
do toho z nějakého důvodu nechtělo.
Radar řekl Angele: „To, že to odmítáš udělat, mě nutí uvažovat o tom, na jakých základech vůbec
stojí naše láska.“
„Vy to nechápete,“ vložila se do toho Lacey. „My se nebojíme. Ale už máme vybrané šaty.“
Angela ukázala na Lacey. „Přesně,“ řekla. „A vy doufejte, že nebude foukat vítr.“
„Já doufám, že bude,“ prohlásil Ben. „Největším koulím světa svědčí čerstvý vzduch.“
Lacey si zakryla tvář rukou, protože se za něj styděla. „S tebou chodit není jednoduché,“ řekla.
„Je to fajn, ale jednoduché ne.“ Zasmáli jsme se.
Tohle mám na svých kamarádech nejradši: když spolu prostě jen tak sedíme a vypravujeme si
historky. Historky okna a historky zrcadla. Já jsem jen poslouchal – příběhy, na které jsem myslel
já, tak zábavné nebyly.
Musel jsem myslet na to, že končí škola i spousta jiných věcí. Líbilo se mi postávat trochu
stranou od těch pohovek a pozorovat je – takovýhle smutek mi nevadil, a tak jsem jen poslouchal
a nechal kolem sebe vířit všechno to štěstí a smutek toho, co končí, a jedno posilovalo druhé.
Dlouho, dlouho jsem měl pocit, jako by mi měla prasknout hruď, ale nemůžu říct, že ten pocit byl
nepříjemný.
Odešel jsem krátce před půlnocí. Dost lidí tam ještě zůstávalo, ale u nás bylo pravidlo, že mám