John-Green---Papírová-města

1.
Spal jsem asi půl hodiny, když mi v 6.32 začal zvonit budík. Já osobně jsem si ale celých
sedmnáct minut nevšiml, že zvoní, dokud jsem neucítil na ramenou ruce a neuslyšel zdálky hlas své
matky: „Dobré ráno, Šípková Růženko.“
„Hmm,“ odpověděl jsem. Cítil jsem se mnohem unavenější než v 5.55 a byl bych se ulil ze školy,
nebýt toho, že jsem zatím neměl ani jeden vynechaný den, a ačkoli jsem si uvědomoval, že to není
ani nic úžasného, ani obzvlášť obdivuhodného, nechtěl jsem si to zkazit. Navíc jsem byl zvědavý, jak
se ke mně bude chovat Margo.
Když jsem přišel do kuchyně, naši snídali a táta mámě něco vypravoval. Odmlčel se, když mě
viděl, a řekl: „Jak ses vyspal?“
„Báječně,“ odpověděl jsem a byla to pravda. Spal jsem málo, ale dobře.
Usmál se. „Zrovna jsem mamince vypravoval jeden úzkostný sen, který se mi pořád vrací,“ řekl.
„Jsem na vysoké. A chodím na kurz hebrejštiny, ale profesor nemluví hebrejsky a ani testy nejsou
v hebrejštině – je to hatmatilka. Ale všichni se tváří, že ten vymyšlený jazyk s vymyšleným písmem
je hebrejština. A já ten test musím psát v jazyce, který neznám, a písmem, které nedokážu rozluštit.“
„Zajímavé,“ řekl jsem, i když doopravdy mě to nezajímalo. Nic není taková nuda jako sny jiných
lidí.
„To je metafora pro dospívání,“ nechala se slyšet máma. „Psát – dospělost – v jazyce, kterému
nerozumíš, pomocí písma – zralé sociální interakce , které neznáš.“ Matka pracovala s bláznivými
teenagery v centrech pro mladistvé provinilce a ve vězeních. Proto si mnou nikdy moc nelámala
hlavu – pokud jsem rituálně nepopravoval pískomily nebo nečural sám sobě do obličeje,
považovala mě za úspěšně vychovaného.
Normální matka by třeba řekla: „Poslyš, ty vypadáš, jako bys měl absťák, a trochu smrdíš řasami.
Netancoval jsi takhle náhodou před pár hodinami s hadem pokousanou Margo Rothovou
Spiegelmanovou?“ Ale ne. Jim byly milejší sny.
Osprchoval jsem se, vzal jsem si tričko a džíny. Šel jsem pozdě, ale to se stávalo každou chvíli.
„Jdeš pozdě,“ řekla máma, když jsem se vrátil do kuchyně a pokoušel se vzpamatovat natolik,
abych si vzpomněl, jak se zavazují tkaničky.
„Já vím,“ odpověděl jsem omámeně.
Máma mě odvezla do školy. Seděl jsem na sedadle, kde předtím seděla Margo. Máma většinu
cesty mlčela, což bylo dobře, protože jsem spal, hlavu opřenou o okénko.
Když máma zajížděla ke škole, všiml jsem si, že místo, kde Margo obvykle parkuje, je prázdné.
Celkem jsem se nedivil. Její kamarádi se nescházejí tak brzo jako moji.
Když jsem se blížil k lidem z orchestru, Ben na mě křikl: „Jacobsene, zdálo se mi to, nebo jsi —“
Malinko jsem na něj zavrtěl hlavou a on rychle přehodil výhybku: „… se mnou včera v noci
podniknul bláznivou plavbu po Francouzské Polynésii na plachetnici postavené z banánů?“
„No to musela být dobrá plachetnice,“ odpověděl jsem. Radar se na mě významně podíval
a odloudal se do stínu pod strom. Šel jsem za ním. „Ptal jsem se Angely na nějakou holku pro Bena.
Ale nic.“ Ohlédl jsem se po Benovi, který živě něco vykládal; v puse mu přitom tancovalo míchátko
na kávu.
„Otrava,“ podotkl jsem „No nic. Pozvu ho k sobě a dáme si maraton ve Vzkříšení nebo tak něco.“
V té chvíli k nám přistoupil i Ben a řekl: „Snažíte se být taktní? Protože mně je jasný, že mluvíš
o tragickém nedostatku kočiček v mým životě.“ Otočil se a zamířil dovnitř. Radar a já jsme ho