John-Green---Papírová-města

„To jsi říkal.“
„Cítím čuránky až pod žebry,“ řekne. „Fakt jsem úplně plný čuránek. Momentálně sedmdesát
procent mojí tělesné váhy jsou čuránky.“
„Mhm,“ řeknu a skoro se ani neusměju. Vtipné to je, ale já jsem unavený.
„Možná se rozbrečím a budu brečet čuránky.“
Tím mě dostane. Trochu se zasměju. Když se na něj za několik minut podívám, Ben má vykasaný
talár a pevně si tiskne rozkrok.
„Co je?“ zeptám se.
„Člověče, já fakt už musím. Už to sotva držím zamáčknutý.“ Otočí se. „Radare, jak je to ještě
daleko do zastávky?“
„Musíme jet ještě aspoň dvě stě třicet kilometrů, abychom zůstali u čtyř zastávek, což znamená
hodinu a padesát osm a půl minuty, když bude Q držet tempo.“
„Držím ho!“ křiknu. Jsme severně od Jacksonville a blížíme se ke Georgii.
„To nezvládnu. Radare. Dej mi něco, do čeho můžu čurat.“
Sbor se okamžitě ozve: NE! Absolutně ne. Vydrž to jako chlap. Drž, jako se viktoriánská slečna
drží svého panenství. Vydrž to důstojně a velkoryse, jako prezident Spojených států má držet
v rukou osud svobodného světa.
„DEJ MI NĚCO, NEBO SE VYČURÁM NA SEDADLO, A DĚLEJ!“
„Kristepane,“ uleví si Radar a odepne si pás. Přeleze dozadu, nakloní se do kufru a otevře
ledničku. Vrátí se na své místo, natáhne se dopředu a podá Benovi pivo.
„Zaplaťpánbůh, že je v láhvi,“ prohlásí Ben, obalí si ruku talárem a odšroubuje uzávěr. Stáhne
okénko a já vidím v zrcátku, jak pivo letí vzduchem kolem okénka a cáká na dálnici. Benovi se
povede dostat láhev pod talár, aniž nám předvede ty údajně největší koule na světě, a pak všichni
sedíme a čekáme, příliš znechucení, než abychom se dívali.
Lacey řekne: „A fakt to nemůžeš vydržet?“, když vtom to všichni uslyšíme. Nikdy předtím jsem
ten zvuk neslyšel, ale i tak ho poznám: zvuk moči dopadající na dno láhve od piva. Zní to skoro jako
hudba. Nechutná hudba s hodně rychlým rytmem. Podívám se po Benovi a vidím v jeho očích úlevu.
Usmívá se a kouká do prázdna.
„Čím dýl čekáš, tím lepší je to pocit,“ prohlásí. Zvuk se brzo změní z cinkotu čuránek o láhev na
zurčení čuránek o čuránky. A pak Bena pomalu přejde úsměv.
„Brácho, potřebuju ještě jednu flašku,“ řekne najednou.
„Další flašku, honem!“ křiknu.
„Už tam jede!“ Vidím, jak se Radar bleskově nahne přes zadní sedadlo, strčí hlavu do chladničky
a vytáhne z ledu láhev. Otevře ji holýma rukama, pootevře jedno zadní okýnko a štěrbinou vylije
pivo ven. Pak skočí dopředu, strčí hlavu mezi Bena a mě a nabídne Benovi láhev. Ten má v očích
paniku.
„Ta výměna, ehm, bude trochu, ehm, složitá,“ řekne Ben. Pod talárem nastanou komplikované
manévry a já se snažím nepředstavovat si, co se tam děje, když se zpod taláru vynoří láhev od
Miller Lite plná čuránek (které se až neuvěřitelně podobají Miller Lite). Ben postaví plnou láhev do
stojanu, popadne od Radara tu novou a pak si oddechne úlevou.
My ostatní mezitím hypnotizujeme tu ve stojanu. Silnice je celkem hladká, ale minivan není
zrovna nejlíp pérovaný, a tak čuránky šplouchají kolem hrdla láhve.
„Bene, jestli mi počuráš moje úplně nový auto, tak ti uříznu koule.“
Ben ještě pořád čurá, ale poťouchle se na mě zašklebí. „Tak to budeš potřebovat sakra velký nůž,
brácho.“ Pak konečně uslyšíme, jak se proud moči zpomaluje. Za chvilku je hotový a jedním
pohybem vyhodí láhev z okna. Za ní následuje ta plná.
Lacey hraje, že se jí chce zvracet – nebo to možná ani nehraje. Radar prohlásí: „Proboha, to ses