John-Green---Papírová-města

na hodinu, brácho. Ahoj po orchestru.
Později, po poslední hodině, jsem seděl u tvárnicové zdi zkušebny, překládal Ovidia a pokoušel
se ignorovat tu sténavou kakofonii, která zaznívala zevnitř. Když má orchestr zkoušku, vždycky
zůstávám ve škole o hodinu déle, protože odjet dřív než Ben a Radar by znamenalo vytrpět to
nesnesitelné ponížení, že bych byl jediný čtvrťák v celém autobuse.
Když zkouška skončila. Ben vyložil Radara u jeho domu hned u „centra“ Jefferson Parku, kousek
od místa, kde bydlela Lacey. Pak mě odvezl domů. Všiml jsem si, že Margo svým autem neparkuje
ani před domem. Takže se neulila ze školy, aby se vyspala. Ulila se kvůli dalšímu dobrodružství –
beze mě. Nejspíš strávila den mazáním depilačních krémů na polštáře dalších nepřátel nebo tak.
Připadal jsem si trochu opomíjený, jenže jsem sám musel uznat, že bych s ní stejně nejel – nejít do
školy nepřicházelo v úvahu a ona to musela vědět. A kdoví, jestli to bude jen jeden den. Třeba má
namířeno na další třídenní výlet do Mississippi, nebo se načas dala k cirkusu. Samozřejmě to ale
nebude ani jedno z toho. Bude to něco, co si já neumím představit – co bych si nikdy ani nemohl
představit, protože nejsem Margo.
Přemýšlel jsem, s jakými příběhy se asi vrátí tentokrát. A taky jsem přemýšlel, jestli mi je bude
vypravovat u jednoho stolu při obědě. Možná, napadlo mě, možná to myslela takhle, když říkala
„bylo mi s tebou fajn, bude mi to chybět“. Věděla, že má namířeno na další krátký oddech od
papírového Orlanda. Ale až se vrátí, kdoví? Nemůže poslední týdny školy strávit s kamarády, které
doteď měla, tak je třeba nakonec přece jen stráví se mnou.
Nemusela být pryč dlouho, aby se začaly šířit pověsti. Ten večer po večeři mi volal Ben. „Slyšel
jsem, že nebere telefon. Na Facebooku někdo psal, že prý měla v plánu nastěhovat se do tajného
skladiště u Země zítřka v Disney.“
„To je kravina,“ prohlásil jsem.
„Já vím. Země zítřka je přece ze všech těch jejich zemí nejpitomější. Někdo jiný zas říkal, že se
online seznámila s nějakým klukem.“
„To je taky nesmysl.“
„No dobře, ale co s ní je?“
„Je někde sama a baví se něčím, co my si můžeme leda představovat,“ odpověděl jsem.
Ben se zasmál. „Chceš říct, že si hraje sama se sebou?“
Zavrčel jsem. „Nech toho, Bene. Chci říct, že prostě dělá nějakou margovštinu. Tvoří příběhy.
Převrací světy.“
Tu noc jsem ležel na boku a koukal z okna do neviditelného světa venku. Snažil jsem se usnout,
ale oči se mi samy otevíraly, aby se přesvědčily. Pořád jsem doufal, že se Margo Rothová
Spiegelmanová vrátí k mému oknu a únava neúnava, odvleče mě s sebou do další noci, na kterou
nikdy nezapomenu.