John-Green---Papírová-města

V sobotu ráno jsem se vzbudil se svítáním, těsně před sedmou. Radar byl kupodivu online.
18.
QZEVZKRISENI: Jak to, že nespíš?
OMNISLOVNIKAR96: Prosím tě, já jsem vzhůru od šesti a rozšiřuju článek o jednom
malajském popzpěvákovi. Ale Angela je ještě v posteli.
QZEVZKRISENI: Aha, takže tam přespala?
OMNISLOVNIKAR96: Jo, ale moje čistota je pořád nedotčená. Ale po závěrečném
ceremoniálu… to už možná!
QZEVZKRISENI: Hele, včera večer mě něco napadlo. Ty dírky ve zdi v tom nákupním středisku
– nemohla to být mapa a na ní místa označená napínáčky?
OMNISLOVNIKAR96: Nějaká trasa, myslíš?
QZEVZKRISENI: Přesně.
OMNISLOVNIKAR96: Chceš tam jet? Ale budu muset počkat, než Ange vstane.
QZEVZKRISENI: To mi vyhovuje.
Zavolal v deset. Vyzvedl jsem ho v minivanu a pak jsme jeli k Benovi domů. Usoudili jsme, že
moment překvapení je jediný způsob, jak ho vzbudit. Ale když jsme zpívali pod jeho oknem „Ty jsi
mé slunce“, mělo to jen ten výsledek, že to okno otevřel a plivl po nás. „Dřív než v poledne nehnu
ani prstem,“ prohlásil rozhodně.
Jeli jsme tedy s Radarem sami. Mluvil trochu o Angele, a jak moc ji má rád a jak je to divné,
zamilovat se jenom pár měsíců předtím, než každý odejdou na jinou univerzitu, ale já jsem nějak
nebyl schopen ho moc poslouchat. Chtěl jsem tu mapu. Chtěl jsem vidět místa, která si označila.
Chtěl jsem ty napínáčky napíchat zpátky do zdi.
Vešli jsme přes kancelář, proběhli knihovnou, krátce jsme se zastavili a prohlédli si dírky ve
stěně ložnice a pak jsme vlezli do obchodu se suvenýry. Už jsem tady neměl strach. Jakmile jsme
jednou prošli všechny místnosti a ujistili se, že jsme sami, připadal jsem si stejně v bezpečí jako
doma. Pod vitrínou jsem našel tu krabici s mapami a brožurkami, kterými jsem listoval tu noc, co se
konal ples. Zvedl jsem ji a vybalancoval ji na zbytcích rozbité skleněné vitríny. Radar materiály
třídil a hledal všechno, kde byla nějaká mapa, a já jsem je rozkládal a zkoumal dírky po napínáčcích.
Už jsme byli skoro u dna krabice, když Radar vytáhl černobílou brožurku nazvanou PĚT TISÍC
AMERICKÝCH MĚST. Vydala ji v roce 1972 společnost Esso. Opatrně jsem rozložil mapu, a když
jsem se pokoušel ji uhladit, uviděl jsem v rohu dírku. „To je ona,“ řekl jsem rozčileně. Kolem dírky
byla mapa natržená, jako by ji někdo serval ze zdi. Byla to velká, zažloutlá, zkřehlá mapa USA, plná
potenciálních destinací. Trhliny v mapě mi řekly, že ji nemyslela jako stopu – Margo byla příliš
pečlivá a jistá, pokud šlo o stopy, než aby je znejasňovala. Tak či tak jsme narazili na něco,
c o neplánovala, a když jsem viděl, co neplánovala, musel jsem zase myslet na to, co plánovala.
A možná to dělala právě tady, v tom tichu a tmě. Cestovala, zatímco si lebedila, stejně jako
Whitman, a připravovala se na chvíli, až to spustí doopravdy.
Utíkal jsem zpátky až do kanceláře a ve stole vedle toho, který užívala Margo, jsem našel
krabičku napínáčků. Pak jsme s Radarem opatrně odnesli rozloženou mapu do ložnice. Držel jsem ji
na zdi a Radar se pokoušel dostat napínáčky do rohů, ale tři ze čtyř rohů byly utržené a stejně tak
i tři z pěti míst, pravděpodobně když sundavala mapu ze zdi. „Výš a doleva,“ radil. „Ne, dolů. Jo.
Nehýbej tím.“ Konečně jsme dostali mapu na zeď a pak jsme začali vyrovnávat dírky v mapě