John-Green---Papírová-města

Například každý, kdo si Myrnu Mountweazelovou pohladí, není deset minut schopen lhát. A taky
umí mluvit. Jasně že umí mluvit. Napsalo někdy desetileté dítě knihu o psovi, který neumí mluvit?“
Zasměju se, ale pořád musím myslet na desetiletou Margo, zamilovanou do desetiletého mě.
„Takže v tom příběhu,“ pokračuje, „Quentin a Margo a Myrna Mountweazelová vyšetřují smrt
Roberta Joynera, který zemřel přesně stejně jako ve skutečném životě, jenže místo aby celkem
zjevně střelil sám sebe do obličeje, střelil ho někdo jiný. A ten příběh je o tom, jak jsme vypátrali,
kdo to byl.“
„A kdo to byl?“
Zasměje se. „Mám ti zkazit pointu?“
„No,“ řeknu, „radši bych si to přečetl.“ Otevře knížečku a jednu stránku mi ukáže. Písmo je
nerozluštitelné, ne proto, že by Margo moc škrábala, ale protože přes vodorovné řádky textu jsou
ještě další kolmo. „Píšu křížem,“ vysvětluje. „To se dost těžko luští každému, kdo není já. No
dobře, tak já ti tu pointu řeknu, ale nejdřív mi slib, že se nenaštveš.“
„Slibuju,“ řeknu.
„Ukáže se, že ten zločin spáchal bratr sestry jeho alkoholické exmanželky, který je šílený,
protože ho posedl duch zlé staroegyptské kočky. Jak říkám, prostě geniální zápletka. Nakonec
v tom příběhu ty a já a Myrna Mountweazelová toho vraha usvědčíme a on se mě pokusí zastřelit,
ale ty skočíš do rány a hrdinsky zemřeš v mém náručí.“
Zasměju se. „No skvěle. Takový to mělo slibný začátek, krásná holka je do mě zamilovaná a do
toho to napětí a záhada, a pak mě oddělají.“
„No jo.“ Usměje se. „Ale musela jsem tě zabít, protože jinak by to muselo skončit tím, jak to
spolu děláme, a o tom jsem v deseti letech ještě nebyla citově připravená psát.“
„To chápu,“ kývnu. „Ale v přepracované verzi bych se taky rád k něčemu dostal.“
„Hmm, třeba po tom, co tě padouch zastřelí. Polibek umírajícímu.“
„No to je od tebe hezké.“ Mohl bych vstát, jít k ní a políbit ji. Mohl bych. Ale pořád ještě se toho
dalo tolik zničit.
„No nic. Zkrátka, dopsala jsem to v páté třídě. Pár let nato jsem se rozhodla, že uteču do
Mississippi. Všechny plány pro tuhle světobornou událost jsem si zapsala do notesu přes ten starý
příběh a pak jsem to konečně provedla: vzala jsem mámino auto, najela jsem patnáct set kilometrů
a nechala jsem stopy v té polévce. Ta cesta se mi ani nelíbila – byla jsem strašně osamělá , ale jsem
ráda, že jsem to udělala. A tak jsem začala takhle křížem psát další nápady – kanadské žerty a plány,
jak dát určitou holku dohromady s určitým klukem a jak obalit co nejvíc domů toaleťákem a další
tajné výlety a tak. Začátkem třeťáku byl zápisník napůl plný a já se rozhodla, že udělám ještě jednu
věc, fakt velkou, a pak odjedu.“
Chce pokračovat, ale já ji musím zarazit. „Víš, co by mě zajímalo? Jestli šlo o místo, nebo o lidi.
Odjela bys, i kdybys kolem sebe měla jiné lidi?“
„A jak to mám od sebe oddělit? Lidi jsou místo a místo je lidi. A krom toho mi přišlo, že ani není
s kým jiným se kamarádit. Všichni byli buď ustrašení jako ty, nebo nevšímaví jako Lacey. A kdy – “
„Já nejsem tak ustrašený, jak si myslíš,“ skočím jí do řeči. Což je pravda. Ale že to je pravda, to si
uvědomím, teprve když to řeknu. Ale i tak.
„K tomu dojdu,“ prohlásí skoro fňukavě. „V prváku mě Gus vzal do Osprey —“ Nechápavě
nakloním hlavu. „To je to nákupní středisko. A já tam začala jezdit každou chvíli sama, jen jsem tam
tak seděla a plánovala. A v posledním roce se všechny ty plány točily kolem tohohle posledního
útěku. A nevím, jestli to je proto, že jsem přitom četla ten svůj starý příběh, ale hodně brzo jsem tě
do těch plánů zahrnula. Měla jsem představu, že ty všechny věci uděláme spolu – třeba to vloupání
do Mořského světa, to tam bylo od začátku , a já tě postrčím k tomu, abys nebyl takový pitomý
vzorňák. Ta jedna noc tě měla osvobodit nebo tak. A pak můžu zmizet a ty si mě kvůli tomu budeš