John-Green---Papírová-města

ylo perfektní místo na spaní – člověk by viděl hvězdy, ale přitom by na něj nepršelo.
Zavolal jsem našim, abych se ohlásil. Vzal to táta a já jsem řekl, že jsme v autě a jedeme
k Radarovi a Angele a že u Bena přespím. Varoval mě, ať nepiju, já jsem mu slíbil, že nebudu, on
prohlásil, že je na mě pyšný, že přece jen jdu na ples, a já jsem uvažoval o tom, jestli by byl pyšný,
i kdyby věděl, co dělám doopravdy.
Byla tam nuda. Jak se jednou člověk vyrovnal s hlodavci a s těmi záhadnými steny rozpadajícího
se domu, nebylo tam co dělat. Žádný internet, televize, hudba. Nudil jsem se a zase jsem se podivil,
že by si Margo vybrala zrovna tohle místo, protože mi vždycky přišla jako osoba s omezenou
snášenlivostí nudy. Možná že si chtěla vyzkoušet život v chudobě? To sotva. Když jsme se
vloupávali do Mořského světa, měla na sobě značkové džíny.
Pro nedostatek jiných podnětů jsem se vrátil k „Písni o mně“, jedinému dárku, který jsem určitě
měl od ní. Přesunul jsem se na flekatou betonovou podlahu přímo pod dírou ve stropě, sedl jsem si
tam se zkříženýma nohama a natočil se tak, aby mi na knihu svítilo slunce. A z nějakého důvodu
jsem ji konečně dokázal číst.
Totiž ona se ta báseň rozbíhá hrozně pomalu – má něco jako dlouhatánský úvod, ale tak kolem
devadesátého verše začne autor konečně něco vypravovat, a tam jsem se chytil. Takže: Whitman
posedává (on sám říká, že si lebedí) v trávě a pak:
Ptalo se dítě, Co je tráva? a škubalo mi ji plnými hrstmi;
jak mohl jsem odpovědět tomu děcku? nevím to o nic líp než to dítě.
Myslím, že je to vlajka mé bytosti, utkaná z doufanlivé zelené látky.
To je ta naděje, o které mluvila doktorka Holdenová – tráva je metafora pro naději. Ale to není
všechno. Test pokračuje:
Anebo, myslím, je to kapesník Páně,
vonný dárek a památka naschvál upuštěná na zem,
takže tráva jako metafora Boží velikosti nebo tak něco…
Nebo, myslím, tráva sama je dítě, děťátko zrozené vegetací…
A krátce nato:
Anebo, řekl bych, je to jediný veliký hieroglyf,
a znamená, Rozpuk je stejný v širých pásmech a v úzkých pásmech,
růst u černých národů stejný jak u bílých.
Takže tráva je možná metafora pro naši rovnocennost a pro vzájemné propojení, jak mi
vysvětlovala doktorka Holdenová. A nakonec o té trávě říká:
A teď mi připadá jako krásné nestříhané vlasy hrobů.
Takže tráva je taky smrt – roste z našich pochovaných těl. Tráva byla tolik věcí najednou, že mi