John-Green---Papírová-města

„Kdo je ten kluk?“
JSME STEJNĚ STAŘÍ! měl jsem chuť vykřiknout, ale nechal jsem mluvit Margo. „To je můj
kolega Q. Q, tohle je Gus.“
„Jak se vede, Q?“ řekl Gus.
Ale celkem to jde, jenom pohazujeme po městě mrtvé ryby, rozbíjíme okna, fotografujeme nahé lidi,
potulujeme se po vstupních halách mrakodrapů ve čtvrt na čtyři ráno a tak.
„Jde to,“ řekl jsem.
„Výtahy jsou na noc vypnuté,“ podotkl Gus. „Ve tři jsem je musel vypnout. Ale po schodech
samozřejmě jít můžete.“
„Fajn. Tak ahoj, Gusi.“
„Ahoj, Margo.“
„Odkud sakra znáš nočního hlídače v SunTrust?“ zeptal jsem se, když jsme byli z doslechu na
schodišti.
„Byl ve čtvrťáku, když my jsme přišli do prváku,“ vysvětlila. „Hodíme sebou, jo? Čas se krátí.“
Margo začala brát schody po dvou, letěla nahoru, jednou rukou se přidržovala zábradlí a já jsem
se pokoušel držet s ní krok, ale nedokázal jsem to. Margo nedělala žádný sport, ale ráda běhala –
občas jsem ji vídal běhat samotnou po Jeffersonově parku a poslouchat přitom muziku. Já jsem ale
běh rád neměl. Vlastně žádnou fyzickou aktivitu jsem neměl rád. Teď jsem se pokoušel držet
tempo, otíral jsem si pot z čela a ignoroval jsem palčivou bolest v nohou. Když jsem doběhl do
pětadvacátého patra, stála Margo na podestě a čekala na mě.
„Koukej,“ řekla. Otevřela dveře, které vedly ze schodiště, a ocitli jsme se v rozlehlé místnosti
s dubovým stolem velkým jako dvě auta. „Konferenční síň,“ řekla. „Je odsud nejlepší výhled z celé
téhle budovy.“ Začala obcházet okna a já jsem šel za ní. „Tak. Tamhle,“ ukázala, „je Jeffersonův
park. Vidíš naše domy? Nesvítí se tam, takže to je dobré.“ Přešla o kousek dál. „Jasův dům.
Zhasnuto, policejní auta nikde. Taky dobré, i když to možná znamená, že se dostal domů, což je
škoda.“ Becca bydlela tak daleko, že její dům nebylo vidět ani odsud.
Chvilku mlčela, pak došla k jednomu oknu a opřela se o něj čelem. Já jsem se držel stranou.
Popadla mě za tričko a přitáhla mě dopředu. Nechtěl jsem, abychom se oba opírali o jedno jediné
okno, ale ona mě pořád táhla, cítil jsem v boku její pěst, až jsem se nakonec opřel o sklo, tak
zlehka, jak jsem jen mohl, a rozhlédl jsem se.
Takhle shora bylo Orlando celkem dobře osvětlené. Pod námi jsem viděl blikající nápisy STOP
na křižovatkách a pouliční osvětlení, které vytvářelo dokonalou síť až tam, kde centrum skončilo
a začaly klikaté cesty a slepé uličky nesčetných orlandských předměstí.
„Krása,“ řekl jsem. Margo se ušklíbla. „Jo? Fakt si to myslíš?“
„No, možná ne,“ řekl jsem, i když to opravdu byl krásný pohled. Když jsem viděl Orlando
z letadla, vypadalo jako městečko z lega utopené v zeleném moři. Tady odsud v noci vypadalo jako
skutečné místo – ale poprvé jako místo, které můžu opravdu vidět. Obcházel jsem konferenční sál
a pak i další kanceláře ve stejném patře a všechno jsem to viděl: Tamhle škola. Tamhle Jeffersonův
park. Tamhle v dálce Disney World. Tamhle akvapark Wet’n’Wild. Tamhle ten 7-Eleven, kde si
Margo lakovala nehty a já jsem lapal po dechu. Všechno tu bylo – celý můj svět, a mohl jsem si ho
prohlédnout během pouhé jedné obchůzky budovy. „Je to impozantnější,“ řekl jsem nahlas.
„Myslím takhle zdálky. Člověk nevidí, jak jsou věci opotřebované, víš? Taky neslyší šustění
uschlého plevele a nevidí popraskanou barvu. Vidí to všechno tak, jak si to někdo kdysi vymyslel.“
„Zblízka je všechno ošklivější,“ podotkla.
„Ty ne,“ namítl jsem bez přemýšlení.
Čelo měla pořád ještě opřené o sklo, ale obrátila se ke mně a usmála se. „Něco ti poradím. Jsi