John-Green---Papírová-města

a zavolám ti,“ řekne. „A budu ti mailovat. A uveřejňovat záhadné komentáře na diskusní stránce
Omnislovníku, heslo papírová města.“
Usměju se. „Napíšu ti e-mail, až se vrátím domů,“ řeknu, „a očekávám odpověď.“
„Slibuju. A ještě se uvidíme. Nevidíme se naposled.“
„Co třeba na konci léta, mohli bychom se někde sejít, než začne škola,“ navrhnu.
„Jo,“ přikývne. „Jo, to je dobrý nápad.“ Usměju se a taky přikývnu. Odvrátí se a já uvažuju o tom,
jestli něco z toho myslela vážně. Najednou se nahrbí. Pláče.
„Tak se pak uvidíme. A mezitím ti budu psát,“ zopakuju.
„Jo,“ odpoví, ale neobrátí se; zní to chraplavě „Určitě ti napíšu.“
Říkat tyhle věci nám brání se rozpadnout. A možná, když si tyhle budoucnosti představujeme,
můžeme je i uskutečnit. Světlo proniká ven a proudí dovnitř.
Stojím na parkovišti, uvědomuju si, že jsem ještě nikdy nebyl takhle daleko od domova, a se
mnou tady stojí holka, kterou miluju, ale kterou nemůžu následovat. Doufám, že tohle je hrdinský
úkol, protože nenásledovat ji je to nejtěžší, co jsem kdy dělal.
Pořád si myslím, že nasedne do auta, ale neudělá to, a nakonec se otočí ke mně a já vidím její
mokré oči. Fyzický prostor mezi námi se vypaří. Ještě naposledy taháme za přetrhané provázky
svých loutek.
Cítím její ruce na svých zádech. A když ji líbám, je tma, ale nechám oči otevřené a Margo také. Je
u mě dost blízko, abych ji viděl, protože i teď proudí ven to neviditelné světlo, dokonce i takhle
v noci, na parkovišti poblíž Agloe. Po polibku se naše čela dotýkají a my se na sebe díváme. Ano,
v téhle popraskané tmě ji vidím téměř dokonale.