John-Green---Papírová-města

Ale ne. Je tu Chuck bez jednoho obočí, a Ben, který to všechno musí slyšet, a škola a zkušebna
a Duke a budoucnost.
„Q,“ řekla Margo.
Podíval jsem se na ni a chvilku jsem si nebyl jistý, proč vyslovila mé jméno, ale pak jsem se
prudce probral ze spánku a uslyšel jsem to. Reproduktory zesílily, ale už to nebyla nicneříkající
umělá hudba, tohle byla hudba opravdová. Taková stará jazzová písnička, kterou má rád můj táta
a která se jmenuje „Už dávno nejsem dítě“. A dokonce i z těch plechových repráčků bylo jasné, že
ta zpěvačka dokáže zazpívat asi tak tisíc tónů najednou.
A já jsem viděl, jak se já a ona spojujeme v nepřerušené linii od kolébky přes toho mrtvého
a přes povrchní přátelství až k téhle chvíli. Chtěl jsem jí říct, že pro mě není potěšení v plánování
v provedení ani v odchodu; potěšení je v tom, vidět, jak se naše provázky kříží a oddělují a zase
spojují – ale přišlo mi to příliš trapné, a krom toho, ona už vstávala.
Zamrkala modrýma očima a v té chvíli vypadala neuvěřitelně krásná, mokré džíny se jí lepily na
nohy a tvář jí v šedém světle zářila.
Vstal jsem, natáhl k ní ruku a zeptal se: „Smím prosit?“ Margo udělala pukrle, podala mi ruku
a řekla: „S radostí.“ Pak jsem položil dlaň na křivku mezi jejím pasem a bokem a ona mně dala dlaň
na rameno a pak krok-krok-úkrok, krok-krok-úkrok. Obtančili jsme celý bazén lachtanů a písnička
pořád ještě pokračovala. „Šesťácký ploužák,“ prohlásila Margo. Změnili jsme postavení, ona mi
položila obě ruce na ramena, já jsem ji uchopil kolem pasu, paže natažené, mezi námi víc než půl
metru. Pak jsme ještě chvíli tančili pomalý foxtrot, dokud písnička neskončila. Udělal jsem krok
dopředu a Margo zaklonil, jak nás to učili v Crownově taneční škole. Zvedla nohu do výšky
a opřela se o mě plnou vahou. Buď mi věřila, nebo chtěla upadnout.