John-Green---Papírová-města

„Nechala mi tuhle knížku básní, než, ehm, zmizela.“ Podal jsem jí knihu a doktorka Holdenová jí
začala pomalu listovat. Přitom jsem jí řekl: „Hodně jsem přemýšlel o tom, co podtrhala. Na konci
‚Písně o mně‘ označila něco o umírání. Třeba: ‚až mě zas budeš potřebovat, hledej mě pod svými
podešvemi.‘“
„A nechala ti tu knížku,“ řekla tiše doktorka Holdenová.
„Jo,“ kývl jsem.
Zalistovala zpátky a poklepala na zeleně podtržený citát nehtem. „Co tady to o veřejích? To jsou
jedny z nejsilnějších veršů té básně, kde Whitman… – člověk ho doslova cítí, jak na něj křičí:
‚Otevři dveře! Ne, ještě lépe, odstraň dveře!‘“
„Ona mi opravdu nechala ještě něco v pantu.“
Doktorka Holdenová se zasmála. „Chytré. Ale tohle je úžasná báseň – nerada vidím, když se
omezuje na tak doslovné čtení. A zdá se, že zareagovala hodně pochmurně na báseň, která je ve své
podstatě optimistická. Ta báseň je o spojení – o tom, že všichni máme stejné kořeny jako stébla
trávy.“
„No, ale to, co podtrhala, mi přijde spíš jako dopis na rozloučenou,“ řekl jsem. Doktorka
Holdenová přečetla znova poslední sloky a pohlédla na mě.
„Je to chyba, vypreparovat z téhle básně jen beznaděj. Doufám, že to tak není, Quentine. Když si
přečteš celou báseň, snad ani nemůžeš dojít k jinému závěru, než že život je posvátný a cenný. Ale –
kdoví. Třeba v ní jen hledala to, co chtěla najít. Často čteme básně takhle. Ale pokud ano, tak úplně
špatně pochopila, co od ní Whitman žádá.“
„A to je co?“
Zavřela knihu a podívala se přímo na mě tak, že jsem jí nedokázal ten pohled oplatit. „Co ty si
o tom myslíš?“
„Já nevím,“ odpověděl jsem a zahleděl se na hromadu oznámkovaných prací na katedře.
„Několikrát jsem se pokusil přečíst to celé, ale moc daleko jsem se nedostal. Většinou jsem četl
hlavně ty věci, co podtrhla. Čtu to, protože se pokouším pochopit Margo, ne že chci pochopit
Whitmana.“
Vzala tužku a napsala si něco na zadní stranu obálky. „Moment. To si poznamenám.“
„Co?“
„To, co jsi zrovna řekl,“ vysvětlila.
„Proč?“
„Protože si myslím, že je to přesně to, co by Whitman byl chtěl. Abys v ‚Písni o mně‘ viděl nejen
báseň, ale i způsob, jak pochopit někoho jiného. Ale nevím, jestli to nebudeš muset prostě přečíst
jako báseň, nejen tyhle zlomky, ve kterých hledáš citáty a stopy. Myslím, si, že mezi autorem ‚Písně
o mně‘ a Margo Rothovou Spiegelmanovou existují některé zajímavé paralely – třeba to divoké
charisma a neklidný duch. Ale báseň nemůže fungovat, když z ní přečteš jen útržky.“
„Dobře, díky,“ řekl jsem. Vzal jsem si knihu a vstal. O moc lépe mi nebylo.
To odpoledne jsem jel domů s Benem a zůstal jsem u něj, dokud nemusel vyzvednout Radara,
s kterým jel na nějaký předplesový mejdan pořádaný naším kamarádem Jakem, který měl zrovna
rodiče mimo město. Ben mě zval, abych šel taky, ale nechtělo se mi.
Vyrazil jsem domů pěšky přes park, kde jsme tenkrát s Margo našli toho mrtvého chlápka.
Vzpomněl jsem si na to ráno a sevřel se mi přitom žaludek – ne kvůli tomu mrtvému, ale protože
jsem si vzpomněl, že ona ho našla první. Dokonce ani na nejbližším hřišti jsem nedokázal najít
mrtvolu sám – jak to mám udělat teď?
Když jsem došel domů, rozhodl jsem se poslechnout doktorku Holdenovou a ještě jednou jsem
se pokusil přečíst celou ‚Píseň o mně‘, pořád mi to ale připadalo jako snůška nesmyslů.