John-Green---Papírová-města

tráva – naše kořeny jsou na sobě navzájem tak závislé, že nikdo není mrtvý, dokud vůbec ještě
někdo žije. Chci říct, že nedostatkem metafor netrpíme. Ale člověk si musí dávat pozor, kterou
z těch metafor zvolí, protože na tom záleží. Když si vybereš provázky, tak si představuješ svět, ve
kterém se můžeš nenapravitelně rozbít. Když si vybereš trávu, tak říkáš, že jsme všichni nekonečně
spojení a pomocí toho systému kořenů nejenže můžeme chápat jeden druhého, ale můžeme se
jeden druhým stát. Metafory mají své důsledky. Chápeš, jak to myslím?“
Přikývne.
„Mně se líbí ty provázky. Vždycky se mi líbily. Protože takový je to pocit. Ale ta bolest pak
vypadá osudovější, než je, myslím. Nejsme tak křehcí, jak by se podle těch provázků zdálo. A ta
tráva se mi taky líbí. Tráva mě dovedla k tobě, pomohla mi představovat si tě jako skutečného
člověka. Ale nejsme různé výhonky stejné rostliny. Já nemůžu být ty. Ty nemůžeš být já. Člověk si
může druhého představovat docela dobře – ale nikdy ne dokonale, chápeš?
Možná je to spíš tak, jak jsi říkala předtím, že jsme všichni prasklí. Na začátku jsme všichni
vodotěsná plavidla. A pak se stanou různé věci – lidi nás opouštějí, nebo nás nemilují, nebo nás
nechápou, nebo my nechápeme je, a ztrácíme a zklamáváme a zraňujeme jeden druhého. A plavidlo
začíná tu a tam praskat. A jak začne praskat, tak je konec nevyhnutelný. Jak začne do Osprey pršet,
už nikdy ho neopraví. Ale je tu ta dlouhá doba mezi tou chvílí, kdy se začnou objevovat praskliny,
a tou, kdy se konečně rozpadneme. A jenom v téhle době dokážeme jeden druhého vidět, protože
svými trhlinami hledíme ven ze sebe a do ostatních zase těmi jejich. Kdy jsme jeden druhého
opravdu viděli? Ne dřív, než ty jsi nakoukla do mých prasklin a já do tvých. Předtím jsme znali jen
své představy o tom druhém, jako když jsem se díval na rolety ve tvém okně a nikdy neviděl
dovnitř. Ale když to praskne, může dovnitř světlo. A může taky ven.“
Zvedne prsty ke rtům, jako by se soustředila, nebo jako by přede mnou skrývala ústa, nebo jako
by chtěla cítit slova, která řekne. „Ty jsi fakt bomba,“ řekne konečně. Dívá se na mě, moje oči a její
oči a nic mezi nimi. Nemám co získat, když ji políbím. Ale už ani nic získat nechci „Ještě musím
něco udělat,“ řeknu, a ona přikývne, jako by věděla, co to něco je, a já ji políbím.
Polibek skončí až za hodně dlouhou chvíli, když Margo řekne: „Můžeš přijet do New Yorku.
Bude to zábava. Bude to jako líbání.“
Odpovím: „Líbání je fakt bomba.“
A ona: „Říkáš ne.“
„Margo, mám tam celý život, a nejsem ty, a taky —“ Dál už nemůžu říct nic, protože mě políbí
znova, a v té chvíli, kdy mě políbí, vím bez nejmenších pochyb, že máme každý namířeno jinam.
Vstane a jde na místo, kde jsme spali, k svému batohu. Vytáhne svůj černý zápisník, vrátí se k hrobu
a položí ho dolů.
„Budeš mi chybět,“ řekne a já nevím, jestli mluví ke mně, nebo k zápisníku. Ani já nevím, ke
komu vlastně mluvím, když řeknu: „Mně taky.“
„Sbohem, Roberte Joynere,“ prohlásím a hodím na zápisník hrstičku hlíny.
„Sbohem, mladý hrdino Quentine Jacobsene,“ řekne Margo a přihodí další hrst.
S další hrstí pronesu: „Sbohem, nebojácná Orlanďanko Margo Rothová Spiegelmanová.“
A další, a při ní: „Sbohem, kouzelné štěně Myrno Mountweazelová.“ Zahrabeme knihu hlínou
a udusáme ji. Za chvilku znova zaroste trávou. Pro nás to budou krásné nestříhané vlasy hrobů.
Držíme se za ruce zhrublé hlínou a vracíme se ke Koloniálu Agloe. Pomůžu Margo odnést její
věci – náruč šatů, toaletní potřeby a židli od stolu – do auta. Je to výjimečný okamžik, takže hovořit
by vlastně mělo být snadnější než jindy. Ale je to těžší.
Stojíme na parkovišti přízemního motelu a loučení už se nedá vyhnout. „Pořídím si mobil