John-Green---Papírová-města

2.
Margo mizela tak často, že se ve škole nezačaly organizovat žádné dobrovolnické pátrací akce,
ale všichni jsme její nepřítomnost cítili. Střední škola není ani demokracie, ani diktatura – a na
rozdíl od obecného přesvědčení ani anarchie.Střední škola je monarchie, kde se vládne z Boží
milosti. A když královna odjede na dovolenou, ledacos se změní. Většinou k horšímu. Třeba když
v druhém ročníku Becca vypustila do světa tu historiku o Krvavém Benovi, byla Margo zrovna
v Mississippi. A tentokrát to nebylo jiné. Holčička, co ucpávala prstíkem trhlinu přehrady, utekla.
Nutně musela následovat záplava.
To ráno jsem projednou vstal včas a svezl jsem se s Benem. Před zkušebnou byli všichni
nezvykle zamlklí. „Človeče,“ řekl náš kamarád Frank podivně vážně.
„Co je?“
„Chuck Parson, Taddy Mac a Clint Bauer vzali Clintův tahoe a přejeli dvanáct kol, co patří
prvákům a druhákům.“
„Debilové,“ ulevil jsem si a zavrtěl hlavou.
Naše kamarádka Ashley ponuře dodala: „A taky včera někdo vylepil na klukovských záchodech
naše telefony… no, se sprosťárnama.“
Znova jsem zavrtěl hlavou a pak se přidal ke všeobecnému mlčení. Prásknout jsme je nemohli; to
jsme zkoušeli na druhém stupni mockrát a výsledkem vždycky byl jen další trest. Obvykle jsme
museli prostě počkat, až někdo jako Margo všem připomene, co jsou za pubertální pitomce.
Tentokrát mi ale právě Margo dala prostředek, s nímž jsem mohl rozjet protiofenzivu. Zrovna
jsem chtěl něco říct, když jsem koutkem oka zahlédl mohutnou postavu, jak se k nám plnou
rychlostí řítí. Na sobě ten kluk měl černou lyžařskou kuklu a v ruce velikou, složitou zelenou vodní
pistoli. Když běžel kolem mě, praštil mě do ramene, až jsem ztratil rovnováhu a dopadl jsem na
levý bok na popraskaný chodník. Ve dveřích se otočil a křikl na mě: „Neser se do nás, nebo
dostaneš knokaut!“
Ben a ještě jeden můj kamarád mi pomohli vstát. Rameno mě bolelo, ale nechtěl jsem si ho
zamnout. „Nestalo se ti nic?“ zeptal se Radar.
„Ne, dobrý,“ odpověděl jsem a zamnul si rameno.
Radar zavrtěl hlavou. „Někdo by mu měl vysvětlit, že je možný někoho knokautovat, nebo být
knokaut, ale že nejde dostat knokaut.“ Zasmál jsem se. Kdosi kývl směrem k parkovišti, a když
jsem zvedl hlavu, uviděl jsem, že k nám jdou dva prváci a trička se jim lepí na hubená těla.
„Byly to chcanky!“ křikl na nás jeden. Druhý neřekl nic, jen držel ruce co nejdál od trička, což
fungovalo jen napůl. Viděl, jsem, jak mu z rukávu stékají po rukou potůčky tekutiny.
„A zvířecí, nebo lidský?“ zeptal se někdo.
„Jak to mám vědět? Copak jsem odborník na chcanky?“
Šel jsem k tomu klukovi. Položil jsem mu ruku na temeno hlavy, což bylo jediné místo, které se
zdálo úplně suché. „My je srovnáme,“ řekl jsem. Zazvonilo podruhé a my s Radarem jsme se řítili
na analýzu. Když jsem si sedal, praštil jsem se do paže a bolest mi vystřelila do ramene. Radar
poklepal na svůj blok, kde zakroužkoval dotaz: Rameno dobrý?
Napsal jsem do rohu svého sešitu: V porovnání s těmi prváky jsem si ráno hrál se štěňaty na
duhový louce.
Radar se zasmál tak, že po něm pan Jiminez střelil pohledem. Napsal jsem: Mám plán, ale musíme
zjistit, kdo to byl.
Radar odepsal: Jasper Hanson.
Překvapilo mě to. Jak to víš?