John-Green---Papírová-města

„Máš je mít,“ odpovím. Ukáže se, že maskáče se neprodávají v normálních číslovaných
velikostech. Mají tady buď M, nebo L. Vezmu jedny emka a k tomu velké růžové tričko s nápisem
NEJLEPŠÍ BABIČKA NA SVĚTĚ. K tomu přidám tři láhve Bluefinu.
Podám to všechno Lacey, když se vrátí ze záchodu, a pak jdu na dámy, protože na pánském je
pořád ještě Radar. Na dámském záchodě u benzinky jsem nejspíš ještě nebyl.
Rozdíly:
Žádný automat na kondomy
Méně nápisů
Žádný pisoár
Pach je přibližně stejný, což je trochu zklamání.
Když vyjdu ven, Lacey platí a Ben troubí a po chvilce zmatků se rozběhnu k autu. „Ztratili jsme
minutu,“ hlásí Ben ze sedadla vedle řidiče. Lacey vyjíždí na silnici, která nás dovede zpátky na
dálnici.
„Promiň,“ odpoví Radar zezadu, kde sedí vedle mě a pod talárem se souká do maskáčů. „Pozitivní
věc ale je, že mám kalhoty. A nové tričko. Kde je to tričko, Q?“ Lacey mu ho podá. „No, velká
sranda.“ Stáhne talár a nahradí ho babičkovským tričkem, a Ben si stěžuje, že koupit kalhoty jemu
nikoho z nás nenapadlo. Tvrdí, že ho štípe zadek. A když o tom tak přemýšlí, vlastně trochu
potřebuje čurat.
Hodina jedenáctá
Dojedeme ke stavbě. Dálnice se zúží na jeden pruh a my uvízneme za velkým tahačem, který
jede přesně těch předepsaných padesát. Pro tuhle situaci je Lacey ta správná řidička; já bych vzteky
mlátil do volantu, ale ona jen přátelsky klábosí s Benem, pak se otočí a řekne: „Q, já potřebuju na
záchod a za tímhle náklaďákem stejně nic nenaženeme.“
Přikývnu. Nemám jí to za zlé. Já bych si taky vynutil zastávku, kdybych nemohl čurat do láhve.
Bylo od ní hrdinství, že nám to nepřipomínala.
Zajede na pumpu s celonočním provozem. Já si můžu protáhnout zdřevěnělé nohy. Když se Lacey
přižene zpátky k minivanu, sedím za volantem. Vlastně ani nevím, jak se stalo, že sedím za
volantem, a proč jsem tam já a ne Lacey. Obejde auto a uvidí mě tam, okénko je otevřené a já jí
řeknu: „Můžu řídit.“ Je to koneckonců moje auto a moje mise. A ona: „Fakt, určitě?“ a já: „Jo,
klidně můžu jet,“ a ona jen otevře zadní dveře a plácne sebou na prostřední sedadla.
Hodina dvanáctá
Jsou dvě čtyřicet ráno. Lacey spí. Radar spí. Já řídím. Silnice je prázdná. Dokonce i většina
kamioňáků už šla spát. Celé minuty nevidíme jediná světla v protisměru. Ben vedle mě klábosí
a udržuje mě v bdělém stavu. Mluvíme o Margo.
„Přemýšlel jsi o tom, jak to Agloe vlastně nakonec najdeme?“ zeptá se.
„No, přibližně vím, kde ta křižovatka leží,“ řeknu. „A víc než křižovatka to není.“
„A ona tam bude prostě sedět v kufru auta, podpírat si bradu rukou a čekat na tebe?“
„No, to by dost pomohlo,“ odpovím.
„Brácho, musím říct, že mám trošku obavy – když to nevyjde, jak to plánuješ , jestli nebudeš dost