PSYCHOSOCIÁLNÍCH

dem toho je skutečnost, že se opakovaně na jeho díla odkazuje. Toto pojetí
kultury je charakteristické pro antropologické myšlení od konce 19. století
až přibližně do osmdesátých let 20. století, kdy se objevily první impulzy k
přehodnocení pojmu kultura, který je od té doby stále více chápán jako konstrukt.
Navzdory posunům v kulturologickém myšlení zůstává Tylorova definice
dosud nejcitovanější a její varianty najdeme v každé standardní učebnici
antropologie (Cronk 1999). Definice je sice z dnešního hlediska překonaná,
ale umožňuje snadno pochopit, co se má kulturou v antropologii na mysli.
Antropologické pojetí kultury přiznává rozmanitost. Na světě existuje ohromující
rozmanitost kultur. V duchu romantiky má antropologie pochopení
a vědecký zájem o vše zvláštní. Uznání rozmanitosti vedlo v antropologii k
přijetí doktríny kulturního relativismu, jejíž podstatou je názor, že nemůžeme
hodnotit jinou kulturu perspektivou vlastní kultury. Pokud něco takového
lidé činí, pak se jedná o projev etnocentrismu. Jeho podstatou je tendence
hodnotit kulturní prvky cizí kultury prizmatem vlastní kultury. Základy doktríny
kulturního relativismu položil již francouzský skeptický filozof Michel
de Montaigne (1533–1592), když v eseji O kanibalech napsal, že „…každý
nazývá barbarstvím vše, nač není sám zvyklý: jakož se vůbec zdá, že nemáme
jiné měřítko pravdy a rozumnosti než příklad a představu názorů a obyčejů
země, v níž žijeme. V té je vždycky domovem to dokonalé náboženství, dokonalá
správa, dokonalý a dovršený způsob čehokoli“ (Montaigne 1966: 239). Kulturní
relativismus vede antropology k uznání kulturní rozmanitosti. V duchu
této doktríny je každá kultura chápána jako jedinečný systém, kterému lze
porozumět jen v jeho vlastním kontextu. Kanibalismus, lov lebek, polygamie
nebo infanticida nejsou standardní kulturní prvky naší vlastní kultury. Stará
lidová moudrost vyjadřuje podstatu kulturního relativismu, když říká „jiný
kraj, jiný mrav“. Kulturní relativismus ovšem neznamená morální nihilismus
antropologa. Vede jej k uvědomění, že kultury jsou výsledkem lidské činnosti
a nejsou výrazem objektivního uspořádání světa. V tomto smyslu se hodí
Sartrovo poučení vyplývající z existencialismu jako humanismu: jedinec je
odsouzen ke svobodě a musí si volit, ale důsledky jeho volby nepadnou jen na
něj, ale ovlivní další, protože verba movent, exempla trahunt (slova motivují,
příklady táhnou). Svět je lidským světem a není žádná vyšší instance, která by
nás soudila. Proto svoboda je závazkem k odpovědnosti (Sartre 2004).
Naopak etnocentrismus vedl k zániku fascinující kulturní rozmanitosti.
Misionáři, koloniální úředníci, vědci, dobrodruzi způsobili rozklad do-
23