PSYCHOSOCIÁLNÍCH

Strukturální antropologie
Směr antropologického myšlení druhé poloviny 20. století reprezentovaný především francouzským
antropologem Claudem Lévi-Straussem. Inspiračním zdrojem strukturální antropologie
se stala francouzská sociologie, a to zejména díla Émila Durkheima a Marcela Mausse, dále pak
lingvistika, především díla představitelů Pražského lingvistického kroužku.
Snahou strukturálních antropologů je nalézt univerzální gramatiku kultury – „způsoby, kterými
jsou utvářeny jednotky kulturního projevu (na principu binárních opozic) a pravidla, podle kterých jsou
jednotky (dvojice protikladných pojmů) uspořádány a kombinovány v produkci aktuálních kulturních
výtvorů (mýty, pravidla pro uzavírání manželství, uspořádání totemických klanů a podobně), které antropologové
zaznamenávají“ (Ortner 1984: 135). Kultura je chápána jako systémy klasifikací, právě
tak jako sada institucionálních a intelektuálních výtvorů vycházejících z těchto systémů klasifikací
a fungujících podle nich. Kultura se tedy chápe jako semiotický výraz lidské mysli. Strukturální
antropologie Clauda Lévi-Strausse se zaměřuje na tři hlavní témata výzkumu: systém klasifikací,
teorii příbuzenství a logiku mýtů. Premisy strukturální antropologie vystihl Edmund Leach, když
napsal: „Obecně se tvrdí zhruba toto: to, co víme o vnějším světě, jsme pochopili prostřednictvím našich
smyslů. Jevy, které vnímáme, mají vlastnosti, jež jim připisujeme díky způsobu, jakým naše smysly
fungují, a jak je lidský mozek uzpůsoben k interpretaci podnětů, kterými je zásobován. Jednou z velmi
důležitých vlastností tohoto procesu uspořádávání je, že jsme segmentovali kontiuum prostoru a
času, který nás obklopuje, tak, že jsme náchylní myslet okolní prostředí jako skládající se z obrovského
množství samostatných věcí patřících do pojemnovaných tříd a chápat plynutí času jako posloupnosti
oddělených událostí. Obdobně jestliže budeme, jako lidé, tvořit umělý svět (artefakty všeho druhu),
nebo budeme vymýšlet ceremoniály, psát historii našich dějin, tak budeme napodobovat přírodu, resp.
naše vnímání přírody: produkty naší kultury jsou členěny a uspořádány stejně jako předpokládáme, že
jsou členěny a uspořádány produkty přírody“ (cit. Moore 2009: 236–237).
Dominantním vědeckým tématem Clauda Lévi-Strausse se stalo studium mýtů, na kterém lze
demonstrovat principy strukturální antropologii. Lévi-Strauss se nesoustředil na vysvětlování
událostí, o nichž mýty pojednávají, ale vycházel z předpokladu, že „…skutečnými konstitutivními
jednotkami mýtu nejsou izolované vztahy, ale soubory vztahů, a že právě ve formě kombinací těchto
souborů získávají konstitutivní jednotky významovou funkci“ (Lévi-Strauss 2000: 221). Mýty jsou
výrazem nevědomé univerzální logiky lidské mysli, která je založena na principu logických opozicí
– prvek v systému nenese význam sám o sobě, získává jej opozicí k jiným prvkům v systému. Lidská
mysl pak umožňuje vytvořit logicky koherentní univerzum – mýty překonávají zjevnou nesourodost
reálného světa a to je také jejich hlavní funkce (srov. Kanovský 2001).
významná představitelé
klíčové koncepty
Claude Lévi-Strauss (1908–2009). Strukturalismem
byli ovlivněni Edmund Leach (1910–
1989), Rodney Needham (1923–2006), Louis
Dumont (1911–1998).
zásadní díla
82
Elementární struktury příbuzenství, komplexní
struktury příbuzenství, princip binárních
opozic, sociální struktura (odlišné pojetí od
Radcliffa-Browna), sociální vztahy, mýty.
Claude Lévi-Strauss: Anthropologie Structurale (Strukturální antropologie, 1958).
Claude Lévi-Strauss: Anthropologie Structurale deux (Strukturální antropologie dvě, 1973).
Claude Lévi-Strauss: Les structures élémentaires de la parenté (Elementární struktury
příbuzenství, 1949).
Claude Lévi-Strauss: La pensée sauvage (Divoké myšlení, 1962).
terénní výzkumy
Claude Lévi-Strauss – Ňambikwárové, Bororové a Tupí-Kavahíbové v Jižní Americe.