PSYCHOSOCIÁLNÍCH

Nemají zdání o nehodách, náledí, radarových kontrolách, píchnutých pneumatikách“
(Toscani 1996: 7). Jde o to, že podle Baudrillarda to nejsou lidé, kteří
vyhledávají své zboží, ale zboží hledá a svádí kupce. Svět již není určen lidmi,
ale věcmi a jejich vztahy. Baudrillard přichází s radikální tezí, že dochází k sémiologické
manipulaci tím, že dochází k likvidaci referentu, všech vztažných
bodů, od nichž odvozujeme znaky – nastává sémiotická simulace. Baudrillard
pracuje s pojmem simulakrum – kopie bez originálu, obrazy bez předloh, kopie
k nerozeznání od originálu. Popsal tři řády simulakra, které spojil s určitou
periodou evropských dějin: (1) Až do průmyslové revoluce odkazuje znak
na objekt, referent. Ve světě, v němž je znak pevně svázán s objektem, jsou
originály významné. (2) V éře modernity dochází v důsledku sériové výroby
k smývání rozdílu mezi kopií a originálem. Tento proces je poháněn vpřed
spotřebou, ve které se klade důraz na funkci předmětu, nikoli na jeho originalitu.
(3) V postmoderní éře ztrácí originál jakýkoli význam. Znaky maskují
absenci originálů, které jsou ovšem ve světě simulaker bezvýznamné. Simulace
vytváří takový svět, který vůbec nemá kořeny ve skutečném, skutečnost si tak
bez skutečného vystačí. Jak píše Baudrillard, je to „jako by věci spolkly svoje zrcadlo
a staly se samy sobě transparentními“ (Baudrillard 2001: 13). Baudrillard
tvrdil, že likvidace všech vztažných bodů vede k tomu, že žijeme v hyperrealitě.
To nepochybně inspirovalo bratry Laurence a Andrewa Wachowski k přípravě
Matrixu. Ne náhodou hlavní hrdina Neo ukrývá kontraband v Baudrillardově
práci Simulakra a simulace, a to příznačně v kapitole „O nihilismu“ (Baudrillard
2001, přehled v Edwards 2010, Harrington 2006).
Lidské tělo jako idea, norma a artefakt
Z antropologického hlediska můžeme u lidského těla rozlišit organickou a
kulturní dimenzi. Kulturní dimenze má tři strukturální úrovně – tělo jako artefakt,
norma a nositel významů. Tři stanovené strukturální úrovně můžeme
uchopit pomocí procesů, jimiž je lidské tělo upravováno, disciplinováno a
semiotizováno. Právě na lidském těle lze demonstrovat sílu kultury a ukázat
dynamiku kulturního a biologického determinismu. Lze právem hovořit o
antropologii těla jako relativně samostatné oblasti antropologického výzkumu,
neboť lidské tělo můžeme považovat za svébytný kulturní konstrukt, na
jehož dovršení se podepisuje celá kultura.
Francouzský sociolog a etnolog Marcel Mauss (1872–1950) ve vlivné studii
46