PSYCHOSOCIÁLNÍCH

interpretace interpretací jiných lidí týkajících se toho, co si myslí, že oni sami a
jejich spoluobčané činí“ (Geertz 2000: 19). Úkolem antropologa je pak psát,
v interpretaci zapisování zachycovat, lapat a před zánikem zachraňovat z
proudu kultury vše, co se dá. To je vše, co může antropolog činit, protože
nikdy nedokáže provádět interpretace prvního řádu domorodé kultury –
neoblékne kůži domorodce (Geertz 1983). Antropologie existuje v knihách,
sbornících a odborných statích, v nichž jsou zachyceny interpretace interpretací,
které se mohou dostat do víru dalších interpretací. V jedné ze svých posledních
knih After the Fact ( Je po jistotě, 1995) Geertz reflektoval proměny
antropologie jako vědy o kultuře. Jako v pohádce líčí, že „bylo, nebylo, před
ne tak dávnými časy, kdy si byl Západ jistý sám sebou, čím je a čím není, tehdy
měl koncept kultury pevný tvar a přesné ostří“ (Geertz 1995: 42). On sám začal
antropologickou kariéru právě v době, kdy se nezpochybňoval pojem kultury,
kdy měl „pevný tvar a přesné ostří“. Jeho kariéra vrcholila v době, kdy se antropologie
dostala do postmoderní nejistoty. A byl to právě Geertz, který stál
u zrodu reflexivního proudu v antropologii.
Geertzův přístup se stal prvním impulzem na cestě k postmoderní kritice
pozitivistické antropologie 19. století a převážné části 20. století. V těchto
diskuzích byl zpochybněn nejen koncept kultury, ale i role a působnost antropologa.
Antropolog již není nezpochybnitelná autorita, která díky pobytu
u „těch druhých“ má licenci na pravdu o zkoumané kultuře. Nestačí prokázat,
že ovládá jejich jazyk, strávil u nich čas a odvezl si hromady popsaných bloků.
Antropolog náhle ztrácí privilegované postavení kulturního hrdiny, který
„tam“ studuje „ty druhé“ a „tady“ o nich zasvěceně a „pravdivě“ píše. Tato
proměna byla snad logickým důsledkem rozpadu koloniální soustavy, která
kdysi umožňovala antropologii a antropologům samotným přistupovat k „těm
druhým“ z perspektivy moci a usnadňovala transformovat „ty druhé“ v „objekt“
pozitivistického výzkumu. Jak konstatoval britský antropolog a filozof
českého původu Ernst Gellner (1925–1995), nastalo oplakávání koloniálního
dědictví antropologie a vlna hermeneutické a interpretativní antropologie
„…prakticky přispívala k strašnému výbuchu sebestřednosti a subjektivismu
mezi adepty, kteří věřili, že tak či onak odčiňují hříchy kolonialismu. Jestliže
usilování o jasné pochopení sociálních struktur doprovázelo kolonialismus, pak
úzkostný, introvertní a značně nesrozumitelný styl měl vyznačovat odmítnutí
nadvlády“ (Gellner 2005: 151).
Ukázkou postmoderních diskuzí o kultuře je dílo amerického antropologa
26