PSYCHOSOCIÁLNÍCH

očekávané chování lidí ve standardních situacích. Na rozdíl od obyčejů jsou
mravy jednoznačně založené na hodnotícím kritériu, které dostává výraz ve
slovních spojeních dobré a špatné mravy. Odchylky od očekávaného chování
jsou považovány za porušení slušného chování. Sankce, které následují, nemusejí
mít ustálenou podobu. Porušení mravů je ve společnosti určité kultury
interpretováno rozmanitě, může nabývat výrazu v pojmech jako například
aféra, skandál, vina, hřích. Sociální kontrola při porušení norem pak nachází
výraz v pojmech jako zpověď, pokání, zpytování svědomí a podobně. Mechanismy
vynucování očekávaného chování ve standardních situacích mají jak v
případě obyčejů, tak mravů informální povahu a to je odlišuje od zákonů.
Zákony lze vystihnout polaritou smí se – nesmí se, případně povoleno –
zakázáno. Zákony mohou mít podobu zvykového práva, které je typické pro
kultury preliterárních společností, ale může být také psané a vysoce formalizované,
jako je tomu v západních společnostech. Právo je obecně založeno
na (1) existenci autority, (2) principu povinnosti, (3) všeobecné platnosti a
(4) stanovených sankcích za porušení povinnosti. Jinými slovy, na rozdíl od
obyčejů a mravů jsou zákony vynutitelné formálně nějakou právní autoritou
a za jejich porušení následuje sankce, jejíž povaha může být předem určena,
nebo o ní bude rozhodovat určená právní autorita. V našem případě takovou
úlohu zastávají soudy a výkon jejich rozhodnutí se pak na základě dělby
moci svěřuje jiným institucím. Lze konstatovat, že neexistuje žádná kultura,
která by neměla vypracovaný systém práva. Jeho psaná podoba je pouze jednou
z jeho forem, která se poprvé objevila v Babylónii. Jedním z nejstarších
psaných zákoníků, který je ovšem založen na zvykovém právu, je tzv. Chammurapiho
zákoník ze 17. století př. n. l. Studium práva napříč kulturami vedlo
ke vzniku samostatné oblasti nazývané antropologie práva, k jejímž hlavním
zakladatelům patří světoznámý český antropolog Leopold Pospíšil (narozen
1923), který uskutečnil slavné výzkumy u novoguinejských Kapauků (Pospíšil
1997).
Tabu je typ sociokulturního regulativu s nejvyšší mírou závaznosti a nabývá
rozmanitých forem. V některých kulturách, jako je například ta naše, mohou
být některá tabu ukotvena i v právním řádu. Na rozdíl od obyčejů, mravů a
zákonů nelze vystihnout povahu tabu polaritou akceptovaného, žádoucího
chování v opozici k sankcionovanému nežádoucímu chování. Tabu je za
všech okolností chráněná sociální oblast nebo fenomén a jeho porušení je
chápáno jako znesvěcení, znečištění, poskvrnění a podobně. Pokud dojde k
36