PSYCHOSOCIÁLNÍCH

Antropologie jako polyparadigmatická věda
Někteří antropologové považují svůj obor za polyparadigmatickou vědu,
protože v antropologii nedochází ke střídání paradigmat tak, že by staré paradigma
bylo nahrazeno novým. Naopak vždy koexistuje několik škol, směrů
a paradigmat. Rovněž dochází k renezanci již opuštěných paradigmat. Stanley
Barret (1988) je proto přesvědčen o nekumulativní povaze antropologie
a odmítá ji uznat za paradigmatickou vědu. Antropologii charakterizoval
slovy „oscilace“ a „repetice“ – teorie se objevují a mizí, aby se později opět
objevily v novém šatě. Roy D’Andrade (1995) neváhal označit antropologii
za „náladovou vědu“, která opouští staré dobré problémy ve prospěch módních
směrů a výzkumných témat. Nicméně můžeme vysledovat několik dominantních
trendů v antropologické teorii kultury. Dosud užitečné třídění
teorií kultury předložil v polovině sedmdesátých let 20. století Roger Martin
Keesing (1935–1993), v němž reflektoval tehdejší stav teorií kultury. Podle
Keesinga se chápání kultury zřetelně posunulo od Tylorova pojetí kultury
jako “kompexního celku”. Pojem kultura antropologové naopak zúžili tak,
“aby zahrnoval méně a odkrýval více” (Keesing 1974: 73). Keesingův přehled
přirozeně nezahrnuje postmoderní antropologii, která se formovala až v osmdesátých
letech, a nediskutuje tedy ani přehodnocování kategorie kultury
jako etnocentrického konstruktu, k němuž se antropologie obrátila hlavně v
devadesátých letech 20. století. Keesing rozlišil dvě hlavní skupiny teorií kultury
(Keesing 1974):
1. Kultura jako adaptivní systém. Reprezentanty tohoto přístupu jsou
například Marvin Harris, Roy Rappaport, Ashley Montagu, Elman Service,
Marshall Sahlins, Andrew Wayda. Tyto teorie kultury vycházejí z
předpokladu, že „…lidský biologický design je otevřený“ a jeho „…završení a
modifikace prostřednictvím učení činí člověka životaschopným v jednotlivých
ekologických podmínkách“ (Keesing 1974: 74). Různé kultury nevznikají
pod kontrolou biologické evoluce, nebo genů, ale představují nadbiologický
prostředek adaptace. V rámci teorií kultury jako adaptivních
systémů představují kultury (1) systémy, které slouží k přizpůsobení se
lidských společností podmínkám daného prostředí, (2) kulturní změna
je procesem nebiologické adaptace, (3) infrastruktura je nejadaptivnější
oblastí kultury a (4) ideační složky kultury mají své adaptivní důsledky.
2. Ideační teorie kultury. Ideační teorie kultury jsou založeny na
předpokladu, že kultura není tvořena vzorci chování lidí, nýbrž systémem
76