PSYCHOSOCIÁLNÍCH

Proto také prosazovala změny v americké výchově dětí a sama se u své dcery,
jak sama dcera vzpomíná (Bateson 1984), nerozpakovala provádět vědecký
výzkum. Je ovšem pravda, že její nejslavnější výzkum na Samoi byl v osmdesátých
letech podroben ostré kritice, a to novozélandským antropologem
Derekem Freemanem (1916–2001). Ten v knize Margaret Mead and Samoa:
The Making and Unmaking of an Anthropological Myth (Margaret Meadová:
vzestup a pád antropologického mýtu, 1983) obvinil Meadovou z podvodu.
Sám jako odborník na samojskou kulturu, který tam uskutečnil terénní výzkumy,
došel k závěru, že Samoa vůbec není poklidným rájem s uvolněným
přístupem k sexu, ale kulturou s vysokou mírou násilí a upjatým kultem panenství.
Meadová podle Freemana byla mladá a nezkušená badatelka, která
se nechala ošidit svými informátorkami (Freeman 1983). Kauza Meadová
versus Freeman není dosud jednoznačně rozřešen. V odborných časopisech
stále vycházejí studie analyzující nastalý problém. Faktem ovšem je, že díky
Freemanově útoku dostala doktrína absolutní kulturní determinace další
vážnou trhlinu, protože otevřela dveře biologicky orientovaným přístupům
ke kultuře.
Kritika výzkumů uskutečněných Meadovou ovšem neznamená, že by padla
základní antropologická premisa, že se kultuře učíme. Tento proces antropologové
označují pojmem enkulturace, kterým rozumějí celoživotní proces
vrůstání jedince do kultury. Zájem o tento proces vedl antropology již v první
polovině 20. století k zájmu o utváření osobnosti v kultuře. Studovali styly
výchovy, začali používat psychologické testy a inspirovali se tehdy moderní
psychoanalýzou. Tento antropologický trend vedl k formování samostatné
antropologické oblasti, která se dnes označuje jako psychologická antropologie.
Systematicky se zabývá výzkumem vlivů kultury na jedince a utváření
osobnosti. Antropologové usilují o rozlišení univerzálních psychických dispozic
a procesů (psychická jednota lidstva) od těch, které se kultura od kultury
liší. Ovšem i v rámci kultury vznikají rozdíly mezi lidmi, a to nejen v
důsledku vrozených rozdílech mezi lidmi, ale rovněž jako výraz rozdílného
osvojení kultury. Americký kulturní antropolog Ralph Linton (1893–1953)
v této souvislosti rozlišil univerzálie (orig. universalities [nezaměňovat s
pojmem kulturní univerzálie]) a specializacemi (orig. specialities). Univerzálie
zahrnují kulturní prvky, které si osvojují všichni příslušníci dané kultury,
specializace si osvojují jen někteří příslušníci kultury, a to v závislosti
na statusu a roli. Linton došel k závěru, že proces enkulturace vede k rozvoji
53