PSYCHOSOCIÁLNÍCH

vat, čemu dá přednost a co ponechá stranou zájmu. K úspěšné antropologické
práci je tedy nezbytná určitá dávka pozorovacího talentu. K pozorovacím u
talentu se váže talent splynout. Teprve v okamžiku, kdy příslušníci studované
komunity přestanou antropologa vnímat jako zcela cizorodý prvek, může antropolog
plně uskutečňovat cíle terénního výzkumu.
Rozhodující je také talent přežití. Studovat „ty druhé“ nutně neznamená, že
musí antropolog ujet hodně kilometrů. Jedná se o sociokulturní distanci, která
nemusí být nutně přímo úměrná vzdálenosti v prostoru. Nicméně je pravdou,
že antropologové uskutečňovali hlavně výzkumy ve velmi vzdálených lokalitách.
K sociokulturní distanci se tak ještě mnohdy přičítají rozdílné klimatické
a ekosystémové podmínky. S tím se pak nutně pojí riziko nemocí, vůči nimž
antropolog nemá vybudovanou imunitu, případně kardiovaskulární potíže a
nutně pak i odlišné potravinové zdroje. Limitem antropologické práce se tak
může stát zdravotní stav a kondice antropologa. K tomu se přidávají všechna
potenciální rizika plynoucí z práce s lidmi.
Již Malinowski konstatoval, že první okamžiky v terénu vám prozradí, zda
budete v terénu šťastní a všechno nějak nakonec půjde, nebo se budete trápit
(Malinowski 1922). Sám Malinowski, který se orientoval na oblast Melanésie,
patřil k těm prvním, neboť prohlásil, že jeho srdce je v Melanésii (Malinowski
1932). To ovšem neznamená, že pobyt v terénu, který si zamilujete, bude bez
potíží a rizik. Pobyt s lidmi může vždy znamenat potíže, a to nemusíte být
ani mezi příslušníky cizí kultury. Asi největším úskalím pobytu v cizí kultuře
je takzvaný kulturní šok. Kulturním šokem se míní psychická dezorientace a
frustrace, kterou prožívají někteří lidé snažící se přizpůsobit odlišnému kulturnímu
prostředí (srov. Soukup 2009, Ward – Bochner & Furnham 2008).
Kanadský antropolog Kalvero Oberg (1901–1973), který jako jeden z prvních
s pojmem systematicky pracoval, rozlišil čtyři fáze průběhu kulturního šoku.
Pro první fázi je typická idealizace místa pobytu. Vše se jeví jako bezproblémové.
Po určité době pobytu v hostitelské zemi dochází ke krizi v důsledku
rozčarování. Nic není, jak má být. Lidé prožívají negativní pocity, jsou frustrovaní
a mnohdy prožívají úzkost. Ve třetí fázi dochází k zotavení při postupném
překonávání krizové fáze, a to jako výsledek zvyšování kulturní kompetence
učením. V poslední fázi se lidé přizpůsobují a stávají se kompetentní
v hostitelské zemi (Oberg 1960, Ward – Bochner & Furnham 2008, srov.
Soukup 2009). Na kulturní šok může navázat reintegrační šok, který mohou
prožívat lidé po návratu do domovské země. Má podobný průběh jako kulturní
šok. Snili jste o domově, ale po návratu se ukáže, že je všechno jinak.
71