PSYCHOSOCIÁLNÍCH

„Pokud něco neobdivujete,
něco nemilujete,
není důvod o tom psát“
Gilles Deleuze
Ecce homo
Ejhle člověk! Národy celého světa vyprávějí příběhy o původu člověka a jeho
místě ve světě. Tak například Marind-animové vyprávějí tento příběh o původu
lidí. Kdysi dávno uspořádali duchové slavnost, při které dlouze hodovali. Náhle
se však spustil déšť, a tak se duchové schovali pod zem. Jen prapes našel suché
místo, kde přečkal déšť. Duchové se rozhodli odejít z oněch míst a jediný,
kdo je mohl vést, byl prapes. Hrabáním, které bylo pod zemí slyšet jako hromobití,
ukazoval duchům správnou cestu. Když došli duchové na vytoužené
místo, prapes vyhrabal jámu a duchové mohli vyskákat z podzemí. Jáma se
okamžitě zaplnila vodou a vzniklo jezero, na jehož hladině plavali bambusoví
lidé, kteří se hodně podobali rybám. Pračáp je chtěl ulovit a sníst, ale praoheň
mu to zakázal, protože jsou prý jeho. Pračáp je směl jen vylovit a uložit na
břehu. Duchové si rozdělali oheň, aby se zahřáli. Teplo ohně způsobilo, že
bambusoví lidé popraskali. Tak bambusoví lidé získali ruce, nohy, uši a nos.
Následně jim prasknutím vznikla ústa, a tak získali řeč. Praoheň vzal nůž a
dokončil dílo, vyřezal lidem prsty na rukou a na nohou. Tak vznikli první lidé
(Permjakov 1979).
Našemu myšlení je bližší semitská tradice, podle níž stvořili bohové člověka
jako pozemskou bytost, která stojí v protikladu k bytostem nebeským. I latinské
slovo Homo – člověk odkazuje na tuto tradici, neboť má zřejmě původ v
indoevropském slově pro zem – khem (Seilerová 2004). Vždyť také „prach jsi a
v prach se navrátíš“ (Gn 3,19). Nám nejznámější příběh o původu člověka vypráví
bible, podle níž člověka – muže a ženu – stvořil Bůh k obrazu svému. V
člověku se tak snoubí nebe a země, člověk je svorníkem. Dvojznačnou povahu
člověka reflektovali i představitelé filozofie a teologie, kteří stojí u počátků
vědeckého antropologického myšlení. Tak například Aurelius Augustin
(354–420) ve svých Vyznáních píše: „I obrátil jsem pozornost k sobě: ‚Kdo
jsi?‘ A odpověděl jsem: ‚Člověk.‘ Neboť mám tělo a duši; ono vně, tuto uvnitř“
(Augustin 1997: 308). Z této dvojité přirozenosti člověka někteří myslitelé
vyvodili, že člověk nemá jednoznačně určené místo ve světě. Italský humani-
3