PSYCHOSOCIÁLNÍCH

Jamese Clifforda (narozen 1945), který pracuje s termínem kultura v pojmech
artikulace, hegemonie a protisměrné hegemonie, přičemž, podobně jako Stuart
Hall (narozen 1932), pracuje s pojmem hegemonie ve smyslu, jaký mu dal
italský marxisticky orientovaný badatel Antonio Gramsci (1891–1937). Je
to tedy takový systém vládnutí, ve kterém vládnoucí síly udržují svou moc pomocí
konsenzu s těmi, které ovládají. Clifford se domnívá, že se antropologie
stala obětí svého vlastního úspěchu, neboť antropologický koncept kultury
přesáhl relativně úzký rámec oboru. Kultura se dnes klene nade vším, neboť s
pojmem pracují různé vědní disciplíny a zájmové skupiny: „kultura politiky“,
„kultura teenagerů“, „firemní kultura“, zkrátka „kultura zejména čehokoli“. A
tak nadále pokračuje eroze a inflace tohoto pojmu. Kultura proto nemůže nadále
plnit centrální kategorii antropologie. Její definice jako kategorie zahrnující
různé směsice z tříd věcí, jevů a idejí jsou napadány, opouštěny, obhajovány,
zužovány. Koncept kultury jako takový však již podle Clifforda nejen nemůže
stát v centru oboru, ale už takovou pozici ani nedrží. Výrazem Cliffordova antropologického
přístupu i názorů je sborník Writing Culture: The Poetics and
Politics of Ethnography (Psaná kultura: Poetika a politika etnografie, 1986),
který redigoval společně s Georgem Marcusem (narozen 1946). Kniha je
souborem příspěvků z konference v Santa Fe, která se uskutečnila v roce 1984.
Sborník, který je považován za přední dílo postmoderní antropologie, vyvolal
rozsáhlou diskuzi v antropologii a dalších vědách o kultuře. Texty pokračují
ve směru, který otevřel Clifford Geertz, ale jsou výrazně radikálnější. Autoři
příspěvků podrobili kritice klasické antropologické práce a prohlašují, že antropologové
jsou v prvé řadě autory „literatury“. Rozborem klasických děl
ukazují, jak při psaní používali literárních metod, postupů a triků. Cílem
autorů je zavedení literárního vědomí do antropologické praxe. Napříště je
úkolem antropologie hledat cesty, jak mohou být etnografie psány i čteny.
Nový vítr do antropologie zavál z literární teorie. Ačkoli je Geertz uznáván
jako ten, kdo otevřel tento směr v antropologii, dochází k odklonu od jeho
cesty. Pregnantně rozdíl mezi Geertzem a Cliffordem vyjádřil Rabinow:
„Geertz (jako jiní antropologové) stále napíná své úsilí obnovit antropologickou
vědu, a to s podporou textuálních prostředků. Ústřední aktivitou je dosud sociální
popis druhých, avšak pozměněný novými koncepcemi diskurzu, autora, textu.
Pro Clifforda je druhý antropologickou reprezentací druhého“ (Rabinow 1986:
242). Antropologie se tedy má stát experimentováním s textem, a to jak na
úrovni autora, tak čtenáře. Tímto krokem dostal koncept kultury další úder.
27